V první řadě je nutné stanovit vlastní stabilní voličskou základnu, resp. počet hlasů, se kterými lze počítat (řekněme 100.000 jako příklad). Potom je nezbytné odhadnout, jaká asi bude celková volební účast ve státě, tedy do jakého počtu hlasů se vlastní elektorát rozpustí. Například když to bude 1.000.000 celkových hlasů, pak má dotyčná partaj 10% v kapse. Ale co když to bude 5,000.000 hlasů? Zisk mizerná 2%? To pak po ní ani pes neštěkne. Proto nastupují týmy skvěle placených psychologů a sociologů s mantrami, které mají běžné lidi odradit od účasti ve volbách, aby tento nepříznivý poměr zvrátili (a že se jim to, jak ukázaly poslední volby) opravdu daří:

1. Můj hlas nic nezmění, tak proč bych se obtěžoval k volbám (pojedu raději okopat mrkev na chatu).
2. Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali (a zrovna dávají atraktivní fotbal v tv)
3. Volby budou stejně cinknuté ať děláme co chceme, tak nemá cenu se snažit.
4. Volte srdcem, podle demokratického práva, nenechte se ovlivnit, volte  své kamarády z bezvýznamných stran bez šance se do parlamentu dostat (ať zase milion hlasů propadne a my zůstaneme u vlády)
5. Atd, atd….

Výsledkem tedy je, že značná část voličů nejen konkurence ale i těch dosud nerozhodnutých, zůstane sedět doma a % dotyčné partaji utěšeně narostou.

Dá se s tím vůbec něco dělat? Rozhodně. Stačí přijít k volbám a volit partaj, o které vím, že se do parlamentu dostane a jejíž program je mi nejbližší. Pak mám jistotu, že můj hlas nepropadne.

Vítězství Donalda Trumpa bylo tak přesvědčivé a s takovým náskokem, že ani machinace s hlasy nebyly schopny ten náskok eliminovat.

Takže zásadní otázkou je: Naletíme zase a promarníme příležitost něco změnit a nebo půjdeme volit a současnou vládu převálcujeme vůlí lidu?