Dezolátka, dezinformátorka, egoistka, proruský šváb (asi na to neexistuje ženský rod, bo švábka je velká fazole, předměstí Brna nebo brambora) ... to jsou jen ty publikovatelné nálepky. Ty, co bych nikdy nevypustila z huby, nebudu ani psát.

Není skoro dne, abych si o sobě něco zajímavého nepřečetla. Od lidí, kteří sice znají jen mou online podobu, ale ruku jsme si nikdy nepodali a do očí si nekoukli.

Tihle lidé nemají potřebu ani touhu se dozvědět

• že držím slovo a stačí podaná ruka
• jak vzdělávám své studenty a co jim předávám,
• s čím se mordím v práci,
• jak bojuju s byrokracií, která je nekonečná jako lidská hloupost
• jak dodávám mnohým naději, protože bez ní už zůstává jenom beznaděj a to je peklo.

Většině vadí můj názor na politiku. Teda dřív na tečky a fčiííííl na politiku.

Mívala jsem v minulosti pocit, že se musím obhájit. Vysvětlit, proč právě do té jejich krabičky nebo nálepky nespadám.

Jenže dokud se člověk obhajuje, dokud proti tomu zaškatulkování bojuje, dokud se chce urozčilovat, znamená to, že v nějaké části jeho mysli o sobě v tomto směru pochybuje.

Jakmile ale ucítíte smíření se sebou samým, jakmile si dovolíte být plnou verzí sebe sama, přestanou vás dřisty chlasty druhých trápit. Necítíte potřebu je vyvracet. Protože vy a jen vy víte, kým doopravdy jste a na všechny nálepky sere bílý tesák.

Být plnou verzí sama sebe byl největší luxus, který jsem si v životě dovolila a ti, s kterými jsem si podala ruku a koukla z oka do oka, tak o tom vůbec nepochybují.

Jsem PRO a nálepky na tom nic nezmění.