Já nebudu v podrobné rozpravě načítat žádný pozměňovací návrh. Já bych jenom využil obecné rozpravy k tomu, abych se maličko také jako předkladatel za novelu postavil. Konec konců jsem v prvním čtení tu možnost téměř neměl, protože jsme spěchali a nemohl jsem si k tomu své říci. Tak jenom ve zkratce.
Bylo to v listopadu 1945, kdy Poslanecká sněmovna, řekl bych, nějakým způsobem hodila část občanů Československé republiky přes palubu a dobrovolně, téměř jednomyslně podstoupila část svého území jinému státu, tehdy Sovětskému svazu. Čili bylo to jakési hození svých občanů přes palubu a určitě to od Poslanecké sněmovny nebylo hezké a já jsem si v tom roce 2015, kdy jsme ten návrh načítali, myslel, že to bude takové pěkné k tomu výročí sedmdesáti let od doby, kdy se tato věc odsouhlasila, nějaké zadostiučinění pro ty lidi a jakási omluva. Nicméně dva roky uplynuly, nestalo se tak. Ale chtěl bych říct, že tím rokem 1945 ta událost neskončila, nebo takovéto nepěkné zacházení s našimi občany. Po roce 1948 ze Sovětského svazu dokonce přišla nějaká finanční náhrada, což se určitě moc často v historii nestalo, že by ze Sovětského svazu nám něco přišlo. Tentokrát se tak opravdu stalo a místo toho, aby občané opravdu byli odškodněni, tak za jejich majetek jim nic dáno nebylo. To znamená, došlo k jakému druhému hození přes palubu.
A přišel rok 1989 a všichni zajisté čekali, že dojde k nápravě této křivdy a těm občanům, kteří zanechali nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi, konečně bude nějaká náhrada vyplacena. Bohužel, trvalo to rovných dvacet let a ten zákon, který byl nakonec přijat, jak už tady bylo řečeno, byl nakonec nešťastný v tom, že vlastně měl jenom odškodnit ty přímé majitele a jejich děti. Přímí majitelé prakticky nežili, dětem bylo minimálně sedmdesát, takže je otázka, kolika lidí se mohl vůbec ten zákon aktivně dotknout. Mám pocit, že jsme ty naše bývalé spoluobčany, potomky hodili přes palubu po třetí.
A teď jsem trošku měl úplně strach, jestli náhodou k tomu nedojde po čtvrté, když jsme v roce 2012 ten zákon načetli a je rok 2017 a nemohli jsme se dostat k druhému čtení. Takže já doufám, že zdárně dokončím a že se dostaneme k třetímu čtení, kde tuto věc definitivně nějakým způsobem urovnáme a se ctí se s tím vyrovnáme. Byť je pravda, jsou tady pozměňovací návrhy, konec konců já jsem pod nimi podepsán. Jsem si vědom toho, že byly přijaty, nebo vytvořeny v rámci nějakého kompromisu, který je určitě nutný, aby ta věc byla vypořádána. Úplně vnitřně na sto procent s tím ztotožněn nejsem, protože tak, jak se to jednání protahuje, tak mám strach, kolik vlastně těch vnuků také dnes žije a jestli to budeme ještě chvilku protahovat, tak už ani těch vnuků moc nebude.
Takže úplně s tím pozměňovacím návrhem že bych byl na sto procent ztotožněn, nemohu říci. Ale v rámci nějakého kompromisu si myslím, že je to potřebná věc. Takže tolik jenom za mě jako za předkladatele této novely. A pevně věřím, že v nadcházejícím třetím čtení se s tím nějak rozumně popasujeme a tu věc definitivně a se ctí uzavřeme. Děkuji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
