Pane předsedající, dámy a pánové,

strašně mám rád, když - nejsem všeználek, ale mluvím jenom o věcech, o kterých vím ze své osobní zkušenosti a ze svého blízkého okolí, a strašně miluji, když nám někdo radí hodně teoreticky bez osobních vazeb a osobních zkušeností.

Ale já vám chci říct čtyři věci. Za prvé, systém a metodika. Za druhé, něco o našich firmách, o podnicích. Za třetí, jak se na nás dívá svět. A za čtvrté, ty poslední operativní věci, které se tady v ČR dějí.

K systému. Ano, musím potvrdit slova Zbyňka Stanjury, že tady existoval nepsaný úzus, že pokud se zaměstnavatel se zástupci zaměstnanců na něčem nedohodnou, tak vláda, ani koalice do toho nevstupuje. Já si samozřejmě uvědomuji, že jsem koaliční poslanec a že v žádném případě nechci demontovat jakoukoliv stabilitu existující vlády a existující koalice, ale od začátku jsem říkal, že tohle je opravdu nešťastný krok.

Takže k systému a k metodice. Skutečně takhle to vždycky bylo. Já byl ten partner, dříve Jarda Zavadil a Pepa Středula, a vždycky jsme měli konsenzus, a když byl konsenzus a dohoda, tak se nakonec na tripartitě řeklo: ano, vládo, my si přejeme oboustranně udělat tento krok. Ale nikdy se nestalo za těch deset let, co si pamatuji, že by se udělal naopak krok, který by iniciovala vláda, aniž bychom jako zaměstnavatelé a zaměstnanci se nedohodli. A myslím si, že ten smír tady byl a že odpovědnost zaměstnavatelů v ČR existuje vysoká, protože nejsme typický trh, který by byl jenom orientován na peníze, ale jsme společnost, která má jakési sociální cítění a sociální vazby.