Před pětadvaceti lety naše země prošla ohromnou proměnou. Začali jsme žít svobodně. Lidské osudy se v několika týdnech změnily k nepoznání. Byli jsme šťastní. Chtěli jsme budovat svou novou demokracii. Cestovali jsme. Podnikali, učili se žít ve svobodě a těšili se na to, až svou zemi vrátíme do svobodné a prosperující Evropy. A až svým dětem, které nikdy nezažily opovrženíhodný komunistický režim, budeme vyprávět příběhy z této kapitoly historie naší země. Z doby, která jim bude vzdálená a vlastně jí, díky Bohu, nebudou rozumět.

Dnes jako bychom se velkým kruhem opět vrátili na křižovatku, kterou byl listopad 1989. Ti, kteří chtěli ideály demokracie a tím i svobody porazit, museli tehdy ustoupit. Nikdy se však nevzdali. Cílevědomě získávali sílu ekonomickou, a s tou dnes vstupují do politického boje opřeni o stejné zahraniční mocenské centrum jako v únoru 1948. Slyšíme je, jak kritizují parlamentní demokracii jako neefektivní způsob vedení společnosti a volají po novém způsobu řízení státu. Nabízejí pořádek, jistoty, (sociální) rovnost, jasná a průhledná slova: „Pryč s planými řečmi!“ Demokracie má být nahrazena autokratickým státem, který všem vnutí svou představu, jak máme žít.

Nebuďme slepí a lhostejní. Zavedení a upevnění takového způsobu vlády otevírají cestu k novému tvaru totality. Pořádek vynutíme, jistoty zavedeme, rovnost odměříme a určíme normou. Slova budou jasná jako povel. O těch se nedebatuje, ty se plní. Neplnění je trestné.