Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády,

dovolte mi, abych vás seznámil se stanoviskem poslaneckého klubu KDU-ČSL k žádosti vlády ČR o prodloužení doby trvání nouzového stavu v České republice. Poslanecký klub KDU-ČSL je na základě dosavadního epidemiologického vývoje připraven dnes podpořit prodloužení nouzového stavu o 14 kalendářních dnů. Na základě diskuse zde v Poslanecké sněmovně pak případně až do 30. dubna tohoto roku. My jsme se tak rozhodli na základě složité a důkladné diskuse v rámci našeho poslaneckého klubu, ale i s našimi odbornými analytiky, jsme přesvědčeni o tom, že v tuto chvíli není důvod prodlužovat nouzový stav až do 11. května, byť chápu důvody, které tady zmínil předseda Ústředního krizového štábu pan ministr Hamáček.

My jsme připraveni se kdykoli k otázce prodloužen nouzového stavu vrátit, ale jsme přesvědčeni, že je potřeba vnímat také rizika, která jsou s trváním nouzového stavu spojena. My jsme podpořili užití institutu nouzového stavu od 12. května a podporujeme naprostou většinu preventivních opatření, která vláda v tomto směru zavedla. V tomto nemáme žádnou výraznější kritiku. Ale nevidím v tuto chvíli důvod a nevidí to ani moji kolegové, abychom, pokud tady máme za 14 dnů možnost se opět potkat, se na základě nových dat k záležitosti nouzového stavu nevrátili, a bude-li to nutné, klub KDU-ČSL je připraven znovu o tom jednat a případně podpořit další prodloužení. Ale není v tuto chvíli za nás důvod to dělat už teď v tuto chvíli, protože každý den prodloužení nouzového stavu je výrazným zásahem do demokraticky fungující společnosti. Má to výrazné dopady ekonomické, sociální, ale i zdravotní.

Chtěl bych tady zmínit jeden příklad toho, jakým způsobem nouzový stav zasahuje do života české společnosti, a není to kritika, je to jenom potřeba k uvědomění si toho, jak ta situace vypadá. Není to přímo souvztažné s nouzovým stavem, ale s těmi opatřeními, která vláda v režimu nouzového stavu přijímá. Já jsem jako lékař, a jsou na tom i moji kolegové, dennodenně v tuto chvíli konfrontován se situací, kdy musíme rozhodnout, které zdravotní výkony jsou v tuto chvíli odložitelné a které nikoli. Vláda vydala nařízení, že máme v tuto chvíli ve zdravotnických zařízeních plánované výkony odkládat, a zase to není kritika, epidemiologický vývoj byl takový, že bylo potřeba takovýto krok udělat. A my, kteří děláme medicínu, víme, že je celá řada výkonů, které lze odložit o týden, o dva, o tři, možná o čtyři, a většině pacientů nehrozí žádná zdravotní újma. Ale pokud se ten stav bude prodlužovat déle, tak pak se již dostáváme do poměrně nekomfortní situace, a to jak po stránce medicínské, tak po stránce etické, a taky po stránce právní.

A tady je potřeba vnímat obavy řady českých občanů, řady českých pacientů, kteří trpí například onkologickými onemocněními, ale týká se to také třeba kardiaků, lidí s roztroušenou sklerózou, lidí po míšních úrazech. A těch diagnóz bychom našli celou řadu. Všichni zdravotníci v tuto chvíli dělají maximum pro to, aby u žádného z těchto pacientů nedošlo k újmě. Ty zdravotní stavy jsou posuzovány velmi individuálně a ta snaha zdravotníků, aby nedošlo k žádné prodlevě, je tady maximální. Nicméně řada těch léčebných i diagnostických úkonů se přece jenom odkládá. A tohle nelze dopustit do nekonečna.