Přátelé, neptejte se. Sama si neumím odpovědět na otázku, proč si dobrovolně kazím každou neděli sledováním politických debat. Navolená témata zpravidla nemají pranic společného se skutečným životem běžného českého občana a stále se točí kolem toho, kdo a jak co řekl či neřekl. Víte, já snad už nechci rozebírat obsah jednotlivých sdělení. Protože je to pořád dokola... manipulace, urážky, nálepky, lži, měření dvojím metrem, neprofesionalita aktivistického moderátora…

Hleděla jsem do jízlivé Rakušanovy tváře, tváře gaunera, který má již svět sledovat skrze mříže. Dívala jsem se do (mně donedávna neznámé) tváře poslankyně za Zelené Gabriely Svárovské a jsem znechucena její odpornou fanatickou dikcí, progresivistickými floskulemi a bláboly, které ze sebe chrlila rychlostí kulometu a umocňovala jejich „společenskou závažnost“ nenávistnou mimikou, aby zdůraznila nelítostný odpor vůči všemu konzervativnímu. Musela jsem skousnout tvář Marka Bendy… a to myslím, že by pro jeden den již stačilo…

Cítíte v sobě také takovou otupělost, jakou cítím já? Covidová totalita a zvůle… jako by nebyla, jako by se nic nestalo… Čtyři roky sleduji, jak vládnoucí strany jedou mafiánské a totalitní praktiky… žádná trestní stíhání s bývalými členy vlády, žádné soudní procesy… Alespoň o nich neslyším.