Proč??? Proboha proč!?

Přátelé, musím se s Vámi podělit o dojmy z protestu proti hlouposti, zaprodanosti a neúctě určité části našeho národa. Neviděla jsem jen demonstraci. Viděla jsem paměť.

Viděla jsem staré lidi, kteří sotva šli. Opírali se o hole, každý krok je stál sílu, horké slunce jim spalovalo tváře… a přesto přišli. Ne proto, že by chtěli křičet. Ne proto, že by toužili po nenávisti. Ale proto, že některé vzpomínky člověk neumlčí.

Některé bolesti, strachy, křivdy se dědí z rodičů na děti.

Možná už mají slabé nohy. Možná se jim třesou ruce. Ale pořád v sobě nesou obrazy svého dětství. Vzpomínky na okupaci, na strach rodičů, na šeptání za zataženými závěsy, na jména, která se doma vyslovovala potichu. A dnes stáli na rozpáleném náměstí, protože cítili, že kdyby nepřišli, zradili by vlastní minulost. Své mrtvé. Své rodiče. Sami sebe.