A vzpomeňme si na bujaré oslavy veřejnosti nad loňským přebytkem státního rozpočtu ve výši 62 miliard a úsměvné diskuse o jeho využití, rovnající se porcování medvěda toho času vesele běhajícího po lese. Myslím, že je na místě zamyšlení, jak je to s přebytky ve skutečnosti.

Na úvod něco málo o Praze. O ekonomické kondici hlavního města vypovídá nejlépe hodnocení prestižních ratingových agentur Standard and Poor ´s (A+) a Moody ´s (A1) se stabilním výhledem (lepší rating bychom v Praze mohli mít, ale bohužel nemůžeme být lepší než Česká republika jakožto nadřazený celek). Zároveň je nutno zdůraznit, že největší podíl na tomto potěšujícím faktu má mimořádně dobrý výběr daní. Pražané si tak „mohou“ za svůj relativní blahobyt (nikdy není tak dobře, aby nemohlo být lépe) sami.

Zatímco Praha v posledních několika letech hospodařila, hospodaří a doufejme, že bude hospodařit, s vyrovnaným rozpočtem, v souvislosti s celkovou aktuální ekonomickou pozicí České republiky se jeví jako legitimní úvahy, zda by nebylo na místě začít konečně hospodařit s přebytkovým rozpočtem?

Na první pohled mimořádně lákavá představa, z hlediska ekonoma a správce veřejného rozpočtu bych to označila za hrubou chybu. Státní (nebo jakýkoliv jiný veřejný) rozpočet by měl alokovat všechny dostupné zdroje s cílem rozvíjet infrastrukturu a poskytovat pokud možno co nejlepší služby občanům. Nesmíme totiž zapomínat, že podstatnou součástí příjmové stránky každého rozpočtu tvoří daně, cla a poplatky. Takový plátce daní, cel a poplatků je pak spokojený občan, který má podstatně větší radost z opravené cesty, školky či nové stanice metra, než z peněz ležících na účtech. Jeho spokojenost je důležitější, než skvělá čísla, případně nějaká cena pro ekonoma roku.