Zatímco platy učitelů by měly narůst o celých 15 %, všichni ostatní zaměstnanci státu by si měli polepšit o 10 %.

Stávající situaci v pondělí poměrně trefně okomentoval jeden z moderátorů České televize. Vzhledem k tomu, že se nacházíme několik týdnů před parlamentními volbami, je boj o mzdy státních zaměstnanců zároveň bojem o 450 000 voličských hlasů. Nelze se tedy divit tomu, že se argumentaci ministra financí Ivana Pilného, podle kterého se navýšení mezd v požadovaném rozsahu rovná zvýšení deficitu státních financí o dalších 13 miliard korun, nedostává patřičné pozornosti.

Několikrát jsem byla konfrontována s názorem, že žádná vláda by neměla v posledním půlroce svého fungování podnikat ekonomické kroky zavazující vlády příští. Myšlenka je to dobrá, leč podobná vize je příliš vzdálena realitě. Nejinak je tomu i letos, byť se stávající kabinet složený z ČSSD, ANO a KDÚ - ČSL nachází, ve srovnání s posledními dvaceti lety, v dosti odlišené situaci. Poprvé, tuším od roku 1996, se totiž těší těsně před volbami z jednoznačně největší podpory strana vládní koalice. A jak je, nejen v české politice, všeobecně známo, jednou věcí jsou předvolební rétorická cvičení a dštění síry, druhou pak samotná povolební vyjednávání. Proto nelze vyloučit, že na začátku listopadu bude na pořadu dne jednání na platformě dnešní rozhádané koalice. Tato by pak v případě úspěchu jednání musela nést v dobách svého dalšího vládnutí břímě svého rozhodnutí v podobě oněch 13 miliard. Představa pana premiéra Sobotky, že již tak s rozpočtem nespokojení ministři ušetří na navýšené mzdy v rámci svých resortů, se mi totiž nejeví jako příliš reálná.