Obyvatelé Barcelony, Benátek, Říma, či Dubrovníku se bouří proti turistům, kteří po městech chodí s kufry na kolečkách a mobilem před očima ve snaze najít správnou adresu svého pobytu.

S ohledem na své aktuální postavení na pražském magistrátu jsem byla v poslední době opakovaně konfrontována s otázkou, zdali hrozí něco podobného i Praze a jak se s takovou „turistofobií,“ vypořádat? V případě druhé části otázky se jedná o úkol hodný Davida Copperfielda. Ve všech zmiňovaných městech jsem totiž v minulosti byla a nikdy jsem se ze strany místního obyvatelstva nesetkala byť jen se sebemenším náznakem agresivity vůči své osobě. Kromě toho nemám informace, z čeho možná „turistofobie“ pramení. Víceméně je to prezentováno tak, že je turistů moc.

Odpověď na první část otázky je poněkud obsáhlejší. Začněme ubytovacími kapacitami. Bez zdrojů sdílené ekonomiky má Praha k dispozici 795 ubytovacích zařízení, což je asi 42 000 pokojů s 91 880 lůžky. Tato čísla korespondují s měřitelnými výsledky návštěvnosti Prahy, čítající více než 7 miliónů ubytovaných turistů ročně. Podle Analýzy sdílených platforem existuje v Praze 18 586 dalších ubytovacích „prostor“ s celkovým počtem 71 600 lůžek. Řeč čísel tedy hovoří o reálném předpokladu ubytovat v Praze až 15 miliónů turistů ročně.