část 1  Úvod

Vládní programové prohlášení by mělo být strukturovaným, hierarchicky uspořádaným dokumentem, který definuje vládní priority a který představuje kroky, které chce vláda v nadcházejícím období realizovat. Protože prožíváme období nejdelší ekonomické stagnace v novodobé historii ČR, protože zažíváme rekordní míru nezaměstnanosti a protože jsme v ekonomickém výkonu – na rozdíl od všech našich sousedů – ještě nedosáhli ani předkrizové úrovně konce roku 2008, nesmí být programové prohlášení napsáno jako soubor dílčích opatření posunujících parametry našeho ekonomického či politického systému tím či oním milimetrovým směrem. Takové programové prohlášení lze mít v dobách „dobrého počasí“, kdy více méně o nic nejde, v době ekonomického růstu a stabilního politického systému, který nečelí prudkému ataku antisystémových politických subjektů, jako je tomu u nás. To rozkládá zastupitelskou demokracii založenou na soutěži standardních politických stran.

Česká republika ale žádné „dobré počasí“ v ekonomickém či politickém smyslu už dlouho nezažívá. Jak jsme ukázali v knize kolektivu pracovníků IVK „Česká republika na rozcestí“ (Fragment, Praha, 2013), naše země čelí nikoliv krátkodobým či cyklickým ekonomickým výkyvům, ale systémové krizi. Krizi, která nevychází „jen“ z neefektivnosti naší přeregulované ekonomiky, ale má mnohem hlubší kořeny ve stále více nefunkčním politickém systému a v rozpadu tradičních společenských hodnot, které jsou pro prosperitu nezbytné.

Na takové problémy a výzvy však vláda nereaguje. Problémy naší společnosti nejsou v programovém prohlášení popsány ani analyzovány, vládní cíle nejsou hierarchizovány podle své palčivosti a důležitosti. Místo strukturovaného textu nám vláda předkládá soubor často se navzájem vylučujících opatření. Marginální témata dominují nad vážnými. Vláda slibuje konkrétní zákony, aniž by naznačila, v jaké podobě je chce prosadit, což je samo o sobě nulovou informací. Programové prohlášení je ve svém textu – jak ukážeme dále – vágní, plné nejasností a tedy i nesrozumitelné.

Až do představení programového prohlášení jsme nevěděli, jak poslední parlamentní volby vlastně dopadly, jaký ideový proud bude v nadcházejících letech dominovat. Dnes již víme, že to bude proud, který donedávna úspěšný politický systém chránit nebude, ale bude pokračovat v jeho destrukci. Bude dominovat proud, který při řešení systémové ekonomické krize nebude spoléhat na trh, ale – jak se uvádí v úvodu vládního prohlášení – na stát a jeho všudypřítomné zásahy. Jsme přesvědčeni, že potřebujeme pravý opak.

část 2  Nepřijatelná „filosofie“ vládního prohlášení

Sobotkova vláda, vytvořená stranami nalevo od pomyslného středu politického spektra, ve svém vládním prohlášení nepředkládá jasně definovanou explicitní ideovou vizi a už vůbec ne propracovaný koncept vládnutí. Vládní prohlášení postrádá nejen jakékoli analytické vymezení vůči současnosti, ale i formulaci hlavních problémů, které vláda vidí a s nimiž chce bojovat.

Jediným zásadním, avšak podrobněji nerozvedeným ideovým cílem vládní politiky má být „sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství“ a „udržení sociální soudržnosti v zemi“ (str. 3). Tyto vyčpělé a frázovité formulace sociálně-demokratické provenience implikují víru ve všemocnost a všespasitelnost všudypřítomných státních zásahů a regulací, jimž má být sociálnosti a ekologičnosti tržního hospodářství dosaženo.

Na základě toho se dá odhadnout, že od politiky této vlády musíme očekávat radikální zvýšení státní regulace a jejích negativních vlivů na podnikání a ekonomiku, i když se v programovém prohlášení hovoří i o záměru podporovat podmínky pro svobodné podnikání a pro zvýšení konkurenceschopnosti hospodářství.

Text vládního prohlášení naznačuje ztotožnění se s překonaným levicovým západoevropským ideovým mainstreamem a vyjadřuje konformitu se vším, co jej charakterizuje. V této souvislosti je třeba hodnotit i „závazek usilovat o vytvoření podmínek pro přijetí eura“, aniž by byla jakkoliv diskutována nesporná a široce vnímaná problematičnost takového kroku pro naši zemi.

Základní charakteristikou vládního prohlášení je jeho věcně obsahová nestrukturovanost a absence hierarchie cílů, jež vláda sleduje. Priority jsou představeny zcela souřadně a na takové úrovni obecnosti, že dokonce u jednotlivých formulací někdy nemusí iritovat ani zapřisáhlého ideového odpůrce. Přesto lze z některých náznaků vytušit i protisystémovou ideovou inspiraci části politických sil tvořících současnou vládu a z ní plynoucí cíle radikálního rozchodu s naší polistopadovou demokracií. Text např. hovoří o rekonstrukci státu (str. 3, bod 2), což může být narážkou na nátlakovou aktivistickou skupinu, vnucující politické reprezentaci své záměry, kterou se tato vláda inspiruje a snaží se ji uspokojit. Také to však může signalizovat reálnou hrozbu antisystémové změny, plynoucí z nedůvěry části této vládní koalice ve standardní politiku a zastupitelskou demokracii.

Celým textem prolíná víra ve všemocnost různých technických, technologických a legislativních nástrojů, postupů a auditů pro zlepšení fungování státu na straně jedné a odhodlání zvýšit přerozdělování a sociální závazky státu na straně druhé.  Konkrétní obsah tohoto levicového technokratismu se bude v praxi resort od resortu lišit, příznačné však je, že se o občanovi a jeho svobodě v textu hovoří prakticky výlučně jen jako o objektu, jehož výrazně extendovaná práva (ekonomická, sociální a kulturní!) hodlá vláda svými regulacemi zajišťovat. Zcela se vytrácí pojetí občana jako subjektu, který hodnoty vytváří a vyžaduje pro to po státu svobodný prostor.

V oblasti vnějších vztahů je vůdčí ideou a obsahem vládních záměrů konformita s politickým mainstreamem v EU, zejména v bezpečnostních otázkách. V úzkostlivé podřízenosti rozhodujícím spojencům na mezinárodní scéně – bez ohledu na analýzu skutečných faktických přínosů a dopadů – vidí vláda v rozporu s historickou zkušeností naší země cestu k jejímu dobrému postavení i k její autoritě v mezinárodních vztazích.