V islámu totiž není nic takového, jako radikální nebo umírněný muslim. Islám je jenom jeden, jako byl jeden prorok Mohamed. Podle výkladů koránu, nejlepším muslimem byl prorok Mohamed a nejlepší dobou pro islám byla doba, kdy chodil po zemi (přelom 56-7.st.nl). Každý muslim se proto snaží proroka následovat, tedy žít jako on, podle jeho způsobů. Ti, kteří tak nečiní, nejsou tedy umírnění muslimové, ale pouze špatní muslimové. Ti kteří se snaží proroka následovat tak těsně , jak to jenom jde, nejsou tedy radikálními muslimy, ale dobrými muslimy. V Koránu je rovněž přikázání o nápravě těch špatných muslimů těmi dobrými, byť i silou. Spoléhat na špatného muslima je pro nevěřící špatná sázka, protože ten může být kdykoliv „napraven“ nebo prozřít a stát se tím opravdovým správným muslimem.

Termín umírněného (moderate) muslima musela zřejmě vymyslet nějaká PR agentura pro podporu islámského přesídlování do Evropy, aby otupila odpor místních obyvatel („vždyť to jsou přece přátelští, umírnění muslimové“). Do Evropy se tedy podle této, nám Evropanům nemilosrdně vtloukané teorie, stěhují pouze ti „umírnění“ muslimové. Jenom vznášejí čím dál větší umírněné požadavky a naprosto umírněně se odmítají adaptovat na náš způsob života, něřkuli dokonce se umírněně integrovat do společnosti nevěřících (navíc to mají zakázáno právě prorokem Mohamedem). Když přidáme institut islámského pokrytectví Taqíya, zjistíme, že „umírnění“ muslimové jsou vlastně všichni, dokud jich není dostatek (řekněme nad 3% obyvatel) aby mohli začít klást „radikální“ požadavky. Pak ovšem diskuze s nevěřícími končí.