Musím se důrazně ohradit proti nehoráznému tvrzení Karla Schwarzenberga, který mne nazývá „neonacistou“. Je to pozoruhodné od člověka, který sám stojí na pozicích sudetoněmeckého landsmašaftu a československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše by spolu s tehdejší vládou za odsun Němců pohnal před mezinárodní soud v Haagu jako válečného zločince.Osobně naopak stojím na pozicích obrany dekretů prezidenta republiku (známějších jako tzv. Benešovy dekrety). Nutnost obrany dekretů byla jedním z důvodů, proč jsem se ve svých 15 letech začal politicky angažovat a shodou okolností první organizací byl Klub českého pohraničí (občanské sdružení vzniklé jako reakce na drzé požadavky sudetských Němců a některých jim nakloněných českých politiků).

V minulosti jsem byl členem řady občanských sdružení a politických stran. Všechny byly řádně registrovány ministerstvem vnitra a u žádného z těchto subjektů během mého působení nedošlo k soudnímu rozpuštění takového subjektu, ani k návrhu na něj. Všechny subjekty tedy působily na legální právní bázi a svoji činnost vyvíjely v souladu s Ústavou České republiky. Politické strany se účastnily volebního boje a legitimně v různých volbách kandidovaly, což je jejich přirozené a nezadatelné právo.

Od roku 2002 jsem také spolupracoval s filmovým průmyslem, kde jsem působil i v řadě pozicí - jako komparzista, pořádková služba (ve filmovém slangu lock-up), na filmových lokacích a za tu dobu spolupracoval s řadou komparzních agentur i komparzním rejstříkem České televize. Vytvořil jsem zde nepřeberné množství komparzních i epizodních rolí (např. v seriálech Comeback, Expozitura a Vyprávěj), které rozhodně neodpovídaly mému ideovému zaměření a sám jsem si je předem nevybíral. Spíše jsem byl obsazován typově. Hrál jsem civilisty, policisty, četníky, židovské vězně v koncentračních táborech, vojáky za II. světové války (sovětské, americké, německé), číšníky, nádražáky, popeláře i jiné profese. Fotografie, kterou zveřejnil časopis Týden, pochází z filmu režiséra Petra Nikolajeva Lidice. V tomto filmu jsem krom německého vojáka sehrál i roli českého občana, který na Pražském hradě se stovkami dalších ve strachu naslouchá projevu Reinharda Heydricha.

Vždy jsem se hlásil k českému vlastenectví, národovectví a patriotismu. Je to patrné i z mého osobnostního zaměření, neboť jsem vystudoval soudobé dějiny a historickým tématům se věnuji i skrze působení ve Společnosti Viktora Dyka a Společnosti Antonína Švehly, kde jsem aktivním členem. Nikdy, a to ani ve filmu, jsem nikde nehajloval, nevychvaloval Třetí říši a už vůbec nesympatizoval s jejím představitelem Adolfem Hitlerem. Naopak jsem se účastnil řady pietních akcí připomínajících oběti druhé světové války a hrdinství lidí bojujících proti nacismu (např. mše ve Svatovítské katedrále za oběti heydrichiády). Také jsem byl rád, že jsem se v minulosti mohl potkávat s žijícími pamětníky a účastníky druhého odboje.