Trestní řád odlišuje prostorové odposlechy pořízené při sledování osob a věcí, které povoluje státní zástupce (§ 158d odstavec 2 trestního řádu) a které povoluje soud (§ 158d odstavec 3 trestního řádu). Povolení soudu je třeba, když jde o zásah do ústavně chráněných práv na soukromí - například odposlech obydlí. Je-li někdo na veřejném prostranství, ví, že může být pozorován. Jinak se lidé chovají v místech, kde předpokládají soukromí, což je ústavně chráněná hodnota. Přitom prostorové odposlechy mohou být umístěny v kanceláři atd. Tak jsou odposloucháváni lidé, kteří s věci nemají nic společného.

Proto právo stanoví odlišný subjekt pro povolení sledování, z něhož mohou být pořízeny záznamy -  státního zástupce nebo soud, ale i odlišnou možnost užití. Záznamy povolené státním zástupcem mohou být užity v jiné trestní věci, jde-li o úmyslný trestný čin (§ 158d odstavec 10 trestního řádu). Záznamy povolené soudem, kde je větší narušení soukromí, zákon nepovoluje užít v jiné trestní věci.

Přesto užívá vrchní státní zastupitelství prostorové odposlechy povolené soudem v jiných trestních věcech. Ohání se tím, že důkazem může být vše. Podle logiky vrchního státního zastupitelství by mohlo být důkazem i přiznání vynucené mučením. Rovněž analogie je v trestním právu omezena v neprospěch osob a nelze ji užít jako základu pro omezení ústavně chráněných základních práv. Stát může v oblasti veřejné moci jen to, co mu zákon umožňuje. Neumožňuje-li zákon užít záznamy získané na základě povolení soudu v jiné trestní věci, nelze uplatnit analogii dle úpravy stanovené pro záznamy povolené státním zástupcem. Změnu trestního řádu může provést Parlament, ne vrchní státní zastupitelství, byť mu protiprávní činnost prochází. Vzpomeňme na hromadné porušování principu zákonného soudce, kdy si vrchní státní zastupitelství svévolně vybírala soudy pro povolení odposlechů a vazeb, než jim to v roce 2016 zakázal Ústavní soud.