Neústavnost právního předpisu může stát na tvrdém a zřetelném rozporu právní normy nižší právní síly s ústavní normou. Například, pokud by obyčejný zákon zavedl aktivní volební právo až od 20 let, je zde zřejmý rozpor s ústavní normou. Neústavnost však může spočívat na měkčích a méně zřetelných důvodech. To je i případ napadených ustanovení zákona. Některá tato ustanovení jsou motivována pochopitelnými argumenty, pokud jsou posuzovány izolovaně, ve svém důsledku jsou však v rozporu s ústavní definicí našeho státu jako státu právního v liberálním slova smyslu.

Pro tento případ lze testovat ústavnost napadeného předpisu z různých hledisek. Navrhovatel je přesvědčen, že napadená ustanovení zákona neobstojí zejména z pohledu kritéria rozumnosti (racionality) právní úpravy, přiměřenosti, vhodnosti a potřebnosti zavádění nových povinností a omezení z pohledu vládní většinou deklarovaného cíle.

Veřejná moc v liberálním právním státě nemá vychovávat občany a vnucovat jim životní styl, který momentální držitel moci považuje za správný. Důvodem není ani údajná nezdravost nějakého životního stylu a údajná zdravost jiného. Konečně v našem státě není trestná sebevražda, pak nemůže být trestné ani jednání, které někdo jiný hodnotí tak, že neprospívá zdraví toho, kdo jej činí. Ústavní soud již dal přednost svobodě svéprávného člověka i v otázce jeho života, neboť je to život jeho, když prohlásil: „V případě svéprávné dospělé osoby, jejíž rozhodovací schopnost není vyloučena momentální situací, není legitimní, aby stát umožnil zásah do její nedotknutelnosti z důvodu ochrany jí samé.“. Proto nelze akceptovat jednání veřejné moci motivované údajnou ochranou zdraví, nikoli osob jiných, ale těch, vůči nimž jsou uvedené zásahy moci namířený.