V současném případě je to vyhraněno tím, že rok 2020 je rokem prezidentských voleb v USA. Běžným řešením politického střetu v demokracii je rozhodnutí voličů ve volbách. Tedy normální by bylo jednání prezidenta kritizované Demokratickou stranou učinit předmětem volební kampaně. Pokud místo toho nějaká strana využívá žaloby několik měsíců před volbami, přiznává, že její argumenty nemohou uspět ve volbách, proto se snaží prezidenta odstranit mimo vůli voličů. To se dělo i u nás při neúspěšném pokusu Senátu podat žalobu na prezidenta Miloše Zemana.

Americká i naše ústava nezakotvila ústavní žalobu proti prezidentovi jako prvek politického boje mimo demokratické volby, ale jako právní odpovědnost prezidenta, na rozdíl od panovníků v monarchii, za jednání proti existenci státu a jeho ústavnímu režimu, například když odevzdal osud státu československý prezident Emil Hácha do rukou Adolfa Hitlera 15. 3. 1939. Politická realita je však jiná a žaloby se podávají na prezidenty, protože část parlamentu s prezidentem nesouhlasí a přitom není schopna jej porazit ve volbách.

V dějinách Spojených států amerických byla první žaloba na prezidenta podána roku 1868 po krvavé občanské válce Severu proti Jihu. Prezident Abraham Lincoln si ve své státnické moudrosti ke konci války uvědomil, že vítězství ve válce je jedna věc, ale obnovení jednoty státu je věc druhá. Proto si pro druhé funkční období on, republikán se Severu, vybral roku 1864 jako svého viceprezidenta demokrata z Jihu Andrew Johnsona, který zůstal věrný Unii a odmítl oddělení jižních států. Tento symbol nové éry se však radikálně změnil v okamžiku, kdy byl Lincoln zavražděn a náhle se tento demokrat z Jihu stal prezidentem. Řada severních republikánů neunesla, že jim po vyhrané válce má vládnut člověk, kterého vnímali jako reprezentanta poražených. A rozhodli se jej odstranit. Nikoliv vraždou, ale soudem. A protože na něj nemohli skutečný delikt najít, zažalovali jej za averzi proti Kongresu.

Politická scéna byla plná nenávisti, kdy mnozí poslanci a senátoři v přítomnosti prezidenta Johnsona, kterého chápali jako Jižana, nosili zkrvavené košile na důkaz prolité krve své nebo svých synů ve válce proti Jihu. Odpůrci prezidenta si byli jisti jeho porážkou, protože rozhodujícím se stal hlas republikánského senátora za státu Kansas Edmunda Rosse (ZDE), který byl zvolen poté, co jeho předchůdce, sympatizant prezidenta, v důsledku veřejné štvanice spáchal sebevraždu. K hlasování o vině došlo 16. května 1868.  Ross nesouhlasil s prezidentem v politickém ani osobním životě. Přesto hlasoval pro prezidentovu nevinu. Bylo to rozhodující, jelikož k odsouzení chyběl jeden hlas.