Evropská západní civilizace, kam řadíme i severní Ameriku a Austrálii s Novým Zélandem, už nevládne světu a musí si to uvědomit. To neznamená, že je předurčena k zániku. Zánik ji sice může postihnout, ale není to nutné. Záleží na ní samé, jak ve střetávání a soužití s jinými civilizacemi, především asijskou, naloží se svým osudem.

Dvě základní politologická díla druhé poloviny 20. století vystihují alternativní cesty Evropy. Jedním je dílo Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk (1992), které je příkladem sebestřednosti západních elit, které svou civilizaci považuji za vrchol, po němž už nebude nic, ani dějiny. Na Fukuyamu reagoval Samuel Huntington přednáškou a následně knihou Střet civilizací, jenž západní civilizaci vidí jako jednu z mnoha, která se bude střetávat s jinými. Realita světa dala za pravdu Huntingtonovi.

Nevidíme evropskou civilizaci jako jednotnou, ale rozlišujeme v širším pojetí tři evropské civilizace - západní, převážně germánskou civilizaci, civilizaci pravoslavnou a latinskoamerickou. Tyto tři civilizace jsou původem evropské, byť pro lidí latinskoamerické civilizace již Evropa není domovem, i tak je civilizačním zdrojem. Rovněž pravoslaví s centrem v Řecku a se silnou větví ruskou je evropské. Je namyšleností západu, když sám sebe považuje za jedinou evropskou civilizaci.