Napoleon Bonaparte prošel vítězně celou Evropou. Po Bitvě národů u Lipska, po Waterloo a Vídeňském kongresu byla jeho interpretace vítězství zapomenuta. Prusko po válce prusko-rakouské a o pár let později prusko-francouzské posílilo svoji pozici a sjednotilo Německo. Po Velké válce, 1. světové, ale bylo vše jinak. Z důvodů, které na těchto pár řádcích není možno rozvádět, dostalo nacistické Německo apetit na celou Evropu a nejen na ni. Vstup do Porýní, anexe Rakouska, obsazení našeho pohraničí, Protektorát a 1. září 1939 Polsko. Drang nach Osten se dařil. Německá propaganda, ale i poplatní historikové nepochybovali, že toto je to konečné vítězství. Na jaře 1945 byla i tato interpretace v troskách.

Podání historie ústy hegemonů a diktátorů je obvykle klamavé a hlavně krátkodeché. Jejich okamžitá vítězství jsou umožněna zavíráním očí před nárůstem síly a chuti agresora, neochotou reagovat na první symptomy, slabostí a nepřipraveností napadeného, strkáním hlavy do písku, ústupností či neochotou se bránit a v neposlední řadě agresorovou silou.