Vracím se touto úvahou k již známému a publikovanému případu obce Hradišťko, která na základě žaloby Královské kanonie premonstrátů na Strahově a na tuto žalobu navazující rozhodní soudů, včetně soudu Ústavního, je povinna vydat pozemkový majetek na kterém se nachází taková část obecní infrastruktury, že to ohrožuje samotnou existenci této obce. Dnes se totiž již Kanonie domáhá žalobou aby obec byla povinna tento majetek vyklidit…

Problém však nespočívá pouze v rozsahu nemovitého majetku, který má obec církevní organizaci vydat, ale především v tom, že majetek je vydáván na základě soudního rozhodnutí, která alespoň do jisté míry (!) předcházelo vydání zákona č. 428/2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi. Pokud by totiž obec měla „vydávat“ podle tohoto zákona patrně by ničeho vydávat nemusela, neboť podle tohoto zákona nejsou obce povinnými osobami.

Obecné soudy nejprve nárok žalující strany neuznaly a žalobu zamítly. Šlo o rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.4.2006 arozsudek Krajského sodu v Praze ze dne 1.9.2005. Tyto však zrušil Ústavní soud svým nálezem ze dne 24.6.2009 ve věci I.ÚS 663/06. Svůj nález opřel nikoliv překvapivě o svá předchozí rozhodnutí např. ve věci II.ÚS 528/02, Pl ÚS 20/05 a další, z jejichž odůvodnění zcela obecně vyplývá, že Ústavní soud je „odpovědný za dodržování ústavního pořádku v České republice“ a v případě „dlouholeté nečinnosti Parlamentu České republiky“ může „k plnění této povinnosti povolávat i obecné soudy “. Jinými slovy: soudy v takovém případě mohou soudy nahradit rozhodnutí zákonodárce a věc neupravenou zákonem sami rozhodnout jakoby zákonodárcem byly.

Jistě lze namítnout že nečinnost zákonodárce je stejným projevem jeho vůle jako činnost a nelze tedy pouhou nečinnost považovat za nějaká havarijní stav, který by musely soudy napravovat jakoby tomu oprávněně bylo v jiných případech např. tehdy, pokud by se zákonodárce dotkl základních náležitostí demokratického právního státu. Ale o to mi zde nejde.