Základní problém je tento: ti, kteří dnes hlasitě říkají, že poslanci musí být chráněni imunitou před trestním stíháním za verbální projevy v parlamentu, totiž současně říkají, že zákonodárce je třeba chránit, protože ostatní občané za verbální projevy trestně stíháni být mohou. Je však tomu skutečně tak? Zdá se mi podivné, že významný politik, který kritizuje rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu v této věci proto, že prý toto rozhodnutí rozšiřuje nepřípustně pojem „projev“, jak je tento definován v Listině základních práv a svobod, která je součástí naší Ústavy, ponechává současně bez povšimnutí skutečnost, že toto ustanovení Listiny (čl. 17) stanoví, že svoboda projevu je zaručena všem a každý má právo se svobodně vyjadřovat. Je-ji právo projevu zajištěno pro všechny, proč by ještě muselo být zvlášť pro zákonodárce zajištěno imunitou? Proč chránit imunitou svobodu projevu pro poslance, když svobodu projevu mají zajištěnu všichni?

Někteří (H. Marvanová) soudí, že imunita poslanců za verbální projevy musí být absolutní, neboť Listina samozřejmě současně stanoví, že právo projevu lze omezit zákonem „jde-li o opatření nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a mravnost“. Je však pro činnost zákonodárného sboru tak důležité, aby jeho členové, chráněni imunitou, mohli takováto zákonná opatření porušovat? Kolik je vlastně skutkových podstat trestných činů, které lze spáchat verbálně, tedy úzce chápaným „projevem“? Pomluva, křivé obvinění, nebezpečné vyhrožování, podněcování k nenávisti, hanobení národa, rasy a přesvědčení, šíření pornografie, podplácení, neoprávněné nakládání s osobnímu údaji…? Opravdu je pro činnost zákonodárného sboru tak strašně důležité, aby poslanci mohli bez nebezpečí trestního stíhání se takto „projevovat“? A chápeme-li imunitu jako ochranu před verbálními projevy, pak se ptám, zda opravdu je hlavním smyslem práce parlamentu (když to přeženu) beztrestně žvanit?

Opravdu myslíte vážně, že staletí trvající institut imunity členů zákonodárných sborů byl stanoven a žárlivě střežen jen proto, aby si v parlamentech mohli jeho členové beztrestně popovídat? Nebyly snad parlamenty ustaveny k tomu, aby konaly? Tvořily zákony a rozpočty, zasahovaly do práce výkonné moci, vkládaly se do správy věcí veřejných? A nepotřebovaly právě pro takovou práci (!) ochranu před zásahy veřejné moci - tedy imunitu? Nekráčeli snad v dobách bojů o lidská práva v čele průvodů a demonstrací právě poslanci a senátoři chráněni svoji imunitou před zásahy policie? Na to ti, kteří požadují imunitu jen pro své „projevy ve Sněmovně“, již zapomněli? Opravdu si myslíme, že dnes postačuje ochrana pro jakékoliv slovní eskapády, které bez problémů proneseme i vyslechneme, ale které nic nezmění na věci, která má být změněna? Není to jeden z příznaků oné zjevné krize zastupitelské demokracie?