Naopak se vůbec neřeší, kdo to zaplatí. Tam je totiž odpověď předem jasná – zaplatíme to my všichni, jako vše, o čem rozhoduje naše vrchnost (a je jedno, zda je to vrchnost sídlící v Bruselu, v Praze, v krajském městě či na radnici).

Řešení první: Rozhodnout má „Brusel“
Za tímto řešením obvykle stojí silná hesla o solidaritě, lidskosti a podobně. Musíme. Máme povinnost. Zapomíná se přitom, že solidarita a lidskost se projevují pouze tam, kde naopak nemusíme, kde to není povinnost. Zapomíná se, že podstatou solidarity a lidskosti je dobrovolné vnitřní rozhodnutí jedince, který obětuje něco ze svého komfortu, aby někomu či něčemu pomohl.

Odměnou za tuto oběť je kromě vnitřního uspokojení i ocenění okolí, které registruje, že někdo pomohl jinému, aby například neumřel hlady nebo aby se jeho dětem dostalo vzdělání.

Naproti tomu politik utratí peníze odebrané jiným a tváří se, že je lepší člověk. To není výrazem solidarity a lidskosti, jako spíš nehorázné arogance. Nepostřehl jsem, že by evropští „vítači“ z řad politiků rozdali svůj majetek, vzdali se svých obrněných limuzín a policejního doprovodu s majáčky a jezdili do práce autobusem.

Řešení druhé: Rozhodneme si sami v „Praze“
Zase silná hesla. Suverenita. Proti bruselskému diktátu. Už žádné o nás bez nás. Sami jste si tu špínu pozvali, sami si ji tam mějte. Křesťansko-židovské tradice, islám je fuj, do Evropy nepatří. Češi Čechům, kdo neskáče není Čech, cizinec není našinec. Řešme problémy v místě jejich vzniku. Potápějme čluny s uprchlíky… Žili jsme spokojeně bez imigrantů, budeme bez nich spokojeně žít i nadále. Buzerujeme se tu navzájem pěkně, demokraticky, v klidu a teplíčku, jsme na sebe zvyklí, proč něco měnit?