Celkově lze říci, že Svobodným se přes dílčí úspěchy nepodařilo naplnit původní záměr – vytvořit relevantní politickou sílu, která by vytvořila protiváhu ostatním politickým stranám, které se předhánějí v tom, co dalšího by ještě měl stát zajišťovat.

Stát (a je jedno, zda ten stát, sídlící v Bruselu či v Praze) špatně a/nebo velmi neefektivně zajišťuje agendu, která mu z logiky věci náleží (bezpečnost vnitřní a vnější, justice, elementární veřejná správa a funkce posledního garanta toho, aby nikdo „neumřel hlady“), zato na sebe nabírá čím dále více činností, které vykonávat nemusí či nesmí. Důsledkem je čím dál více znechucených a povinnostmi zavalených občanů, kteří se cítí bezmocní. Prosperují zejména ti, kteří si našli cestičky, jak co nejlépe podojit erár, tvrdá a poctivá práce pro lidi se vyplácí čím dále tím méně. Lidé jsou čím dále pasívnější a hledají „vůdce“. Takový systém dlouhodobě nemůže fungovat a skončí v lepším případě stagnací, v horším případě nějakým průšvihem ekonomickým či, nedejbože, násilným.

Co s tím?

Některé věci se už začaly dít, jen ještě nejsou vidět. Svobodní se snad v příštích měsících změní. Přestanou být diskusním klubem diskutujícím o ideologických škatulkách a peskující ty, kteří sice něco udělali, ale neudělali to ideálně, a začnou být politickou silou usilující o politickou moc.