Na chvíli odbočme. Někde by měl být nějaký šuplík... možná na Ministerstvu obrany, možná u někoho z Rady obrany státu... a v tom šuplíku by měla být složka, ať už fyzická či elektronická, a na ní nápis: Obranná doktrína České republiky – nebo tak něco... mělo by být připsáno „přísně tajné“ a přístup k tomu dokumentu by mělo mít jen relativně pár velmi dobře prověřených lidí, a to ani ne všichni takto dobře prověření, ale jen ti, kteří s tímto dokumentem skutečně musí být seznámeni. Můžete mě nařknout z toho, že jsem příliš ovlivněn nějakou polupární literaturou či pokleslými filmy, ale tak si to opravdu představuji – a v podstatě doufám, že přesto, co všechno je u nás možné a co se děje, to tak nějak je.
Řekněme dále, že jako země máme možnost udělat nějaký krok, který by nesporně měl na naši bezpečnost významný vliv – jen je potřeba zhodnotit, zda by tento vliv byl celkově pozitivní nebo negativní. V takovém okamžiku by se mělo sejít několik lidí, v podstatě by se mělo jednat právě o ty, kteří jsou s Obrannou doktrínou ČR seznámeni, měli by zcela věcně posoudit, co předmětný krok obnáší a v kterých ohledech je, resp. není s doktrínou v souladu. No a když převážně s doktrínou v souladu je a kromě toho pro nás není natolik nákladný, aby byl poměr cena / výkon neadekvátně velký, je na místě takový krok prostě učinit, je to v zájmu celého společenství, celé země, je to zkrátka národní zájem. A naopak. Tečka.
A pak přijde pan ministr Dienstbier a několikrát do kamer zopakuje, že podle jeho názoru by byla otázka umístění radarové stanice armády USA na území ČR typickou vhodnou otázkou pro referendum. Možná tedy, že by podle něj měl být ten dokument s přípisem „přísně tajné“ zpřístupněn všem voličům, potažmo každému ruskému novináři, kterých je u nás takové množství. No, smysl to přece dává: jak jinak by se mohl volič rozhodnout kvalifikovaně?
Ne, nedivím se, není to nic nového. Jistě by se ale pak neměl divit ani pan ministr Dienstbier, když si proti němu v debatě na téma referendum sedne někdo, kdo jej v disciplíně zvané populismus převyšuje o třídu. Pan Okamura by rád předložil k hlasování v referendu skutečně všechno: existenci Senátu, počet poslanců, odvolatelnost politiků, restituce majetků církví (to chybět nesmí!). To se panu Dienstbierovi pranic nelíbilo a kroutil se. Jenže logika je mrcha neúprosná: když by nechal v referendu hlasovat o věci národního zájmu, proč by v něm, u všech všudy, nenechal hlasovat i o dalších obdobně podstatných otázkách? Oba aktéři se přitom shodovali na tom, že obecné referendum má být konstruováno jako nástroj pro rozhodnutí zejména v mimořádně podstatných případech! Tak proč ne i v ústavních otázkách?
Konzistentnějším a tedy i přesvědčivějším z obou diskutérů byl jednoznačně pan Okamura. To píšu samozřejmě s tím, že pan Dienstbier mi byl v dané otázce názorově bližší (dokonce občas hovořil i velmi rozumně, to třeba když připomenul, že referendem by nešlo v případě restitucí majetků církví nějak měnit řádně uzavřené smlouvy, takže šermovat v této kauze referendem je v první řadě prachsprostým obelháváním lidí...). Jenže když referendum, tak o kde čem, to je jasná věc. Pokud bude zákon o obecném referendu přijat, neskončí to jinak – dříve či později bude stejně rozšířen a dílo bude dokonáno. Je to princip, před kterým není úniku a každý, kdo hazarduje s Ústavou (a zákon o obecném referendu, ať už v jakékoli podobě, v konečném důsledku není nic jiného), by si měl být tohoto principu vědom. Proto si připomeňme, co k tomu říká Aristoteles: „...jak bylo uvedeno již dříve ve všeobecném výkladu o všech ústavách, že příčinou převratů bývá také maličkost; neboť jakmile se v ústavě v něčem povolí, tu lidé snáze již hýbají i věcí poněkud důležitější, až pohnou celým řádem. To se stalo také v ústavě thúrijské. Tam totiž byl zákon, že vojevůdce smí být znovu zvolen teprve po pěti letech, ale několik mladých mužů, zdatných válečníků a oblíbených u množství vojska, pohrdlo těmi, kteří byli v čele správy obce, a věřili, že snadno dosáhnou svého cíle, i pokusili se nejprve zákon ten zrušit a prosadit, aby tytéž osoby mohly být stále vojevůdci, ježto předvídali, že lid je bude rád volit. Úředníci, takzvaní symbúlové, jichž se věc týkala, zpočátku zvedli sice proti tomu odpor, ale potom si dali říci v domnění, že oni, spokojeni s odstraněním toho zákona, v ostatních věcech nechají ústavu na pokoji, později však, když chtěli bránit jiným změnám, nepořídili již nic, nýbrž celý řád ústavy se zvrátil ve vladařství těch, kteří začali s novotami.“ (Politika, V, 7), nebo jinde „A tak, má-li se v ústavách dobře smíšených dávat na něco pozor, tedy na to, aby se nedálo nic protizákonného, a zvláště je nutno být na stráži před maličkostmi; protizákonnost se totiž vplíží tajně, jako malá vydání; opakují-li se často, ničí majetek. ... Proto jest třeba dávat pozor na ten začátek; za druhé se nesmí věřit chytrým úskokům, nalíčeným na množství, neboť se vyvracejí skutky...“ (ibid., 8), nebo ještě jinde „...mnoho toho, co se zdá demokratické, demokracie ničí...“ (ibid., 9).
Pan Okamura by se rychle začal potit a blekotat, kdyby proti němu seděl někdo reflektující, slovy E. Burka, že „V zavedení principu, podle něhož by se většina zjišťovaná pouhým sčítáním hlav měla považovat za lid a vůle takto chápaného lidu za zákon, nespatřuji politickou moudrost ani účelnost, natož pak právo.“ nebo „Zrazoval bych své voliče, kdybych obětoval svůj úsudek jejich mínění.“ Nechci ale na tomto místě opakovat řadu platných pádných argumentů proti referendu obecně, na úrovni státu a o podstatných otázkách zvláště. Chtěl jsem jen nasvítit neudržitelnost posice těch, kteří podobně jako pan ministr Dienstbier chtějí (většinou z ryze populistických pohnutek) vstoupit na šikmou plochu v naději, že to lze ustát. Marně. V jeden moment to podklouzne a pak už následuje jenom nekontrolovaný pád. Vždycky. Přitom by člověk očekával, že zkušenost se zavedením přímé volby presidenta je natolik živá, že dostatečně zafunguje jako odstrašující příklad – a tedy že tématem se spíše než obecné referendum stane žádoucí vrácení volby presidenta do Parlamentu. Jak je však vidět, populismus je jako droga: kdo si s ním jednou zadá, nezbývá mu, než stále zvyšovat dávky, až důsledky jeho kroků jej samotného (politicky) pohřbí, jako se to stalo řadě nelevicových poslanců, kteří pro přímou volbu presidenta zvedli ruku. Dřív, než si mysleli. A na troskách, až padne prach, vstanou noví bojovníci.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
