Kdybych měl tu možnost, určitě bych se pokusil na něj podat příslušnou žalobu – ne s apriorní jistotou, že je president vinen, ale s vážným podezřením, že tomu tak může být a s připraveností plně respektovat (svým způsobem s ulehčením) i zprošťující rozsudek. To je tedy, domnívám se, správný postup. Co je postupem špatným? Další změna Ústavy! A co je postupem nejhorším? Rychlá změna Ústavy! (jak navrhuje např. Josef Kopecký v komentáři „Sobotka běží o život. Nechce ČSSD přimknout k Zemanovi“ – iDnes.cz, 24.7.2013) Nemyslím, že odpovědí Parlamentu na současné jednání presidenta má být omezení jeho pravomocí, zpřesňování lhůt, atd. Co je na takovém postupu tím nejnebezpečnějším? To, že aktuální většina by si tak měnila pravidla hry – tedy Ústavu – pro sebe sama, což je prakticky vždy účelové. A účelové zacházení s Ústavou je špatným zacházením. Na druhé straně, zcela nepochybně bych doporučil návrat volby presidenta do rukou Parlamentu.

V rámci tvorby naší Ústavy navrhoval prof. Vojtěch Cepl, aby součástí čl. 9 byl také odstavec, který by říkal, že Ústava je po 30 let neměnná. Můžeme jen litovat, že takové ustanovení nebylo přijato. Prakticky jakákoli změna, kterou byla v uplynulých dvaceti letech Ústava mrzačena, byla motivována usnadněním situace pro aktuální většinu. Snad nejtypičtějším příkladem je zjednodušení rozpuštění Poslanecké sněmovny přijaté na podzim 2009. Hanebné! Nejlépe ukážeme, co je na jednoduchosti vládnutí špatného, když si uvědomíme, že nejsnadněji se vládne tyranům – naopak tam, kde vládne zákon (a nikoli vůle), je vláda „komplikována“ pojistkami, pověstným systémem „brzd a protivah“, apod. Každé jedno odstranění zábran nás vzdaluje vládě zákona a přibližuje tyranii, byť to tak v daném okamžiku nevypadá.