Manipulovat právě prostřednictvím penzijního systému: slibovat valorizace, tu přilepšení pro tamtu skupinu, tu pro tuhle, operovat věkem odchodu do důchodu... a to vše s žabí perspektivou jednoho volebního období. A do třetice, spoření v penzijních fondech dělá z lidí vlastníky – a to opět jde proti potřebám levicových politiků: platilo, platí a platit bude, že levicovým voličem bude s podstatně větší pravděpodobností klient sociálního státu, než nezávislý vlastník.

Jakýkoli krok k odstátnění penzijního systému tedy nemůže z principu levice podporovat. Je proto z velké části iluzorní stěžovat si na to, že reforma nebyla realizována na základě široké shody parlamentních stran – obávám se, že z právě uvedených důvodů by reforma nemohla projít nikdy, i když jisté kompromisní varianty samozřejmě existují (jedna z nich byla v minulých dnech či týdnech zveřejněna dr. Janem Libichem:

http://www.janlibich.com/duhovy_penzijni_navrh.pdf a http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-60092870-chcete-vedet-jak-vysoky-bude-vas-duchod – v podstatném ohledu je velmi blízká řešení, které dlouhodobě navrhuje Konzervativní strana: http://www.konzervativnistrana.cz/program/strednedoby-program/reforma-penzijniho-systemu.html).

Rád bych se zde však přidržel pouze první teze: Masivnější rozšíření 2. pilíře penzijního systému by mohlo v krátkodobé perspektivě vést k žádoucímu zeštíhlení státu. Jak? Mandatorní výdaje státu tvoří dnes podstatnou část státního rozpočtu. Tak podstatnou, že i na potřebné investice zbývá zlomek. Zkrátka, manipulační prostor těch, kteří s penězi vybranými na daních hospodaří, je velmi malý. Např., výdaje státní rozpočtu ČR činily v roce 2012 asi 1 152 mld. Kč a mandatorní výdaje (včetně výdajů quasi mandatorních) činily přibližně plných 890 mld. Kč. To je více než 77%. To je pochopitelně obecně velmi špatně – a v dlouhodobé perspektivě to samozřejmě reforma penzí může změnit k lepšímu. (Právě tím, že stát zbaví povinnosti platit veškeré penze – ale to by bylo na podstatně jiný text.)