Okamžitě se každému vybaví konkrétní příklady, kdy hrůza spáchaného nezaslouží přece nic jiného. A zároveň v podvědomí hlodá ta prastará otázka vzniknuvší dávno před nyní dostupným takřka nevyvratitelným důkazem stop DNA: co když se přece jen jedná o omyl a jasný pachatel se třeba po vykonání nevratného ukáže nevinným? A na druhou stranu, proč živit zrůdu, když navíc není jistota, že se při praktické absenci doživotních trestů může dostat časem na svobodu?
Nabízím však dva důvody, proč jsem rozhodně přesvědčen, že člověk by si neměl přisvojovat právo takového absolutního soudu. Nyní máme moderní metody, policie shromažďuje neprůstřelné důkazy, k čemuž využívají technické prostředky moderní kriminalistiky. Na konci je však člověk, soudce v taláru. Smrtelník, na jehož bedrech a svědomí leží ta strašná úloha vyřknout verdikt: Vinen a odsuzuje se k trestu smrti. Ruku na srdce, kolik z nás, silných v přitakávajícím společenství jiných, stejně rozhořčených, má tolik kuráže, aby ne hned, ale za několik měsíců od události zcela chladně a s čistou hlavou vyneslo takovouto větu?
Pamatuji na dobu, kdy začala vysílat první komerční televizní stanice. Zprávy byly krvavé s emotivními záběry z válek, přepadení, obrázky plačících dětí umírajících hlady. Tedy vlastně vraždění v přímém přenosu. Snad v každé správné české hospodě tahle kulisa běžela. Velice brzy bez valného zájmu a pozornosti návštěvníků. Ale pak se začaly jako poslední příspěvek objevovat záběry zvířátek. Často týraných psů. V tu ránu vždy celá místnost jakoby zkameněla, snad i slza v nejednom oku se objevila. Takového lumpa bych sám umlátil, zněl obvykle všeobecný verdikt.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV