Jen jsem namísto na náměstí, kam obvykle politici míří, jezdil po fabrikách. Tedy na místa, kde jsem prožil většinu mého života. Protože je mi tam fajn a nemám pocit, že se někomu vnucuji a chytám za rukáv každého, kdo jde náhodou kolem.

Samozřejmě často přišla řeč na platy. Asi jsem hodně ředitelů, mimochodem někteří z nich jsou mí dlouholetí kamarádi, o jiných jsem zase slyšel slova uznání, trochu namíchl. Říkám totiž nahlas, že by naši lidé zasloužili za svojí práci mnohem vyšší platy. Protože pracují stejně dobře jako ti v Německu, Rakousku nebo ve Francii. A stejně tak dobře vím, že jejich čeští ředitelé majitelé firem, obracejí v ruce každou korunu. Spoustu peněz chce uzmout stát, i když jim moc nepomáhá, musejí investovat do vývoje a obnovy strojů, protože myslí na budoucnost, ale také potřebují mít spokojené zaměstnance.

Umím si představit, že stát by nemusel být tak chamtivý. A stejně vím, že pokud je vlastníkem zahraniční firma, měla by si rozmyslet, jestli chce celý zisk odvézt domů, anebo riskovat, že se o ní začne veřejně říkat, že je lakotná a využívá Čechů k dobré práci za nevalnou mzdu. Bojovat s nimi by podle mě měly zejména odbory. Jenomže mnozí odboroví předáci umí jen hrozit stávkou, protože vlastní klíče od skladu s píšťalkami a transparenty, kterou jednou za čas pohrozí odemknout. Chybí jim však ekonomický základ pro vyjednávání.