Na začátku jsme se rozdělili na dvě co nejvyrovnanější skupiny. Postavili se do řady proti sobě a pevně drželi za ruce. Král potom vyvolal jméno a Zdeněk, Marta nebo Jiřina se rozeběhli proti protější řadě. Měli za úkol prorazit dětský řetěz. Když to dokázali, zajali tak hráče, jejichž držení prorazili. Když neuspěli, stali se sami zajatci.

Bylo důležité být rychlý, silný, ale také uhnout v poslední chvíli a tím zaskočit nejslabší článek řetězu. Tedy i kus taktiky, kus psychologie. Nakonec prohrála ta strana, kde už zbyl jenom sám král.

Rychle se měnili hráči obou stran. Jedinec byl stále pevným členem kolektivu – ať útočil, nebo bránil. Ať vzal zajatce, nebo byl sám zajat. V tom je právě ten háček.

Pořád bojoval s plným nasazením – chvíli na té, chvíli na druhé straně. Musel se vždycky ztotožnit s tou stranou, kde byl součástí lidského řetězu. Naštěstí obě strany měly stejnou ideu. Byla to hra.

Dětské hry mají připravit dítě na život. To je v pořádku. Jenomže by měly skončit s dětstvím.