Možná někde stojí v koloně na hranicích a přemýšlí, jestli se jí chce vracet. Upřímně - nedivím se jí. My tu zatím zůstali se slovem „morálka“, které používáme s elegancí člověka, jenž si plete dezertní vidličku s chirurgickým nástrojem. Výsledek je sice zajímavý, ale rozhodně ne podle etikety.

Nemluvím o té drobné měšťácké morálce, která se stará o to, zda má sousedka sukni o dva centimetry kratší, než je společensky únosné. Ta je nezničitelná. Přežila všechno, co se v této zemi vystřídalo, a ještě měla čas komentovat, že to děláme špatně. Mluvím o těch vyšších principech, které se dnes hledají s podobným úspěchem jako slušná káva na českém nádraží. Teoreticky existují, prakticky je lepší si dát čaj.

Třeba takové lhaní. Nemá se. To ví každý. Až na to, že někdy se má - když je to milosrdné, laskavé, nebo když jde o to, aby babička nemusela vědět, že se jí vánočka zrovna nepovedla. Co ale nesnášíme, je lež podlá. Ta, která slouží jen vlastnímu prospěchu. A přesto se zdá, že právě ta je dnes nejrozšířenější. Možná proto, že se na ni nevztahuje žádná daň. Zatím.