Pokud dokáže politik své požadavky formulovat a pokud mají podobné postoje i občané, může s nimi uspět ve volbách. Tady fakticky jeho nekompromisní požadavky končí. Logicky. Politika totiž je, jak už jste mnohokrát slyšeli, skutečně umění možného. Čím ortodoxnější postoje, tím menší koaliční potenciál. Co je větší zradou na voličích? Sveřepé trvání na svém, které vás vyřadí z rozhodování a tím možnosti ovlivňovat politické směřování státu, kraje, obce, politické strany nebo ústup od požadavků, které jsou pro ostatní politické partnery nepřijatelné?

Pochopitelně nechci obhajovat oportunismus a konjukturalismus. To je bezzásadová politika jako program. Jenomže opačně platí, že principiální trvání jenom na svých pravdách nebo názorech je ve svých dopadech stejně škodlivá politika.

Bolševismus je v běžném slovníku zaměňován s komunistickou ideologií. Není sporu, že tento termín vznikl v souvislosti s rozdělením ruské komunistické strany na menševiky a bolševiky ještě před revolucí v roce 1917.  Dnes ale obecně označuje systém, ve kterém většina „převálcuje“ menšinu pod populistickým heslem „vítěz bere všechno“. Úroveň demokracie se v politologii posuzuje především podle rozsahu práv menšin. Zdaleka nejenom národnostních, ale především názorových nebo zájmových menšin. Nemáme-li respekt k lidem nebo skupinám s jinými názory či programy, nemůžeme hovořit o politické kultuře nebo rozvinuté demokracii.

Jak v praxi odlišit nezbytný politický kompromis od bezzásadové flexibility? Není to tak snadné a hranici zřejmě nelze přesně definovat.