Obávám se, že to je důsledek vnitřního života většiny současných politických stran. Profesor Parkinson kdysi ve svých zákonech tvrdil, že podnik, který dosáhne počtu zaměstnanců jedno sto osob, už dál nic neprodukuje. Veškerou svou energii totiž spotřebuje na řízení sama sebe. Aparát těchto politických stran už se nezabývá otázkou, zda stranická politika reflektuje nebo nereflektuje potřeby společnosti. Veškerou energii spotřebovávají straničtí úředníci na upevnění svého postavení uvnitř strany. Politické debaty, které vedou, se už nezabývají smyslem jejich práce. Převažuje orientace na podporu jedněch skupin a paralyzování jiných skupin, posílení své pozice a oslabení pozice druhých. 

Pravidelně se opakujícím vrcholem, ke kterému by činnost strany měla směřovat, je volební úspěch. Měla by. Jenomže zpravidla nesměřuje. Politické strany už se volbami ve své činnosti prezentací svých myšlenek nezabývají. Najímají si k tomu reklamní agentury. Volební kampaň je tak zcela k nerozeznání od prodejní kampaně na vysavače nebo zaručené prostředky na hubnutí.

Nechci tím tvrdit, že v politických stranách nezaznamenáme v souvislosti s volbami žádnou aktivitu. Opak je pravdou. Jenomže ta aktivita směřuje k jinému cíli. Zcela osobnímu. Umístit se na volitelném místě kandidátky. Proto se strany tolik zajímají o volební prognózy. Aspirant na zvolení potřebuje vědět, do které ho místa je stoprocentně volitelný, na kterém by to ještě mohlo vyjít a které místo je určitě nevolitelné. Podle toho se potom uzavírají politické dohody. Ten termín není přesný. Nejsou politické, ale v nejlepším případě politikářské a nejsou to přijatelně znějící dohody, ale ošklivě znějící obchody. Zpravidla s tím souvisí všechny nejhorší praktiky takového chápání politiky: pomluvy, očerňování, kompromitace, šťourání v minulosti. Pokud toto je vnitrostranická demokracie, potom netoužíme po její aplikaci ve společnosti.