Na tomto pietním aktu jsem přednesl následující projev:

Vážení političtí vězni, vážené dámy, vážení pánové,

dnešní módní názory považují ideály za znak nedospělosti, nevyzrálosti, možná dětinskosti. Život tě naučí! Zkušenosti ti poradí! Nemáš rozum, jsi jako dítě! Tato slova slýcháme tak často, že už se pomalu vytrácí jejich význam. Jako by ideály byly dávno překonanou myšlenkou našeho života. Prázdným slovem.

Chtěl bych, abychom si alespoň dnes a tady dokázali uvědomit, že ctíme památku těch, kteří právě za ideály položili své životy. Byli mladí i starší. Nikoho z nich bychom se neodvážili označit adjektivem nevyzrálý. Věřili v mravní hodnoty. Věřili ve smysl své oběti. Ba co víc, považovali takovou oběť za svou povinnost k vlasti, ke společnosti, k ideálům!