Inkluze, jak známo, vešla do praxe v září 2016 na základě novely školského zákona a od samého počátku vzbuzovala u učitelů i veřejnosti obavy a nedůvěru. Do běžné základní školy se zařadili žáci se speciálními potřebami a s nárokem na podpůrná opatření (ať už to jsou zvláštní metody vzdělávání a úlevy, kompenzační pomůcky, poradenské služby nebo asistenti pedagoga). Inkludované děti se potýkají se zdravotním postižením - zrakovým, sluchovým nebo tělesným, dále s kombinovanými poruchami, autizmem, vadami řeči nebo chování atd. Dále jde o děti s mentální retardací nebo jedince sociálně znevýhodněné. Jejich zařazení do tříd základní školy navrhne pedagogicko-psychologická poradna, poslední slovo ale mají vždy rodiče. Pro ty, obzvlášť maminky, má inkluze jakýsi psychologický efekt – dává jim zažít ten krásný pocit, že jejich dítě je zdravé. Na třídy a děti v nich má však inkluze zcela opačný, nezdravý vliv - o tom už není sporu.

Vezměte si příklad z praxe: pátá třída, běžné rozvrstvení žáků co do kázně i školních výsledků. Skupinu premiantů „ukousne“ přechod na víceleté gymnázium. Do toho přijdou dva inkludovaní žáčci – jeden s autizmem, druhý s poruchou chování. Potřebují asistenty, s nimi při hodině běžně nahlas hovoří, občas se nekontrolovaně proběhnou po třídě, tu a tam znenadání vykřiknou. Vyučování je narušeno, navíc se nebezpečně posouvá norma chování, klima ve třídách a mezilidské vztahy trpí. Děti dokáží být kruté, vycítí, když je někdo pomalejší a jiný, a umějí to dát hodně ostře najevo. Strach z toho, že inkluze může vést k patologickým jevům, jako je například šikana, se bohužel po roce ukazuje oprávněný. Ale šikana není zdaleka jediným problémem.