Základní školy s třídami o maximálním počtu 24 dětí, a to už v roce 2020. Takový je plán tzv. vymazlených škol ministryně Kateřiny Valachové. Jako původem pedagog a současně přívrženec ideje společného vzdělávání s návrhem paní ministryně souzním, jako zástupce obce zodpovědný i za školství mě však jímá panika. Může jít o dlouhodobou vizi, nikoli plán splnitelný do tří let.

Není pochyb o tom, že myšlenka výrazného snížení počtu žáků ve třídách základních škol je více než cokoli jiného primárním inkluzivním opatřením tak zásadního proaktivního charakteru, že mělo systémově předcházet spuštění společného vzdělávání jako takového. Právě tady jsme měli postupně začít, abychom inkluzi implementovali v našich školách s mnohem menšími potížemi a ve větším souladu s rodičovskou veřejností a pedagogy samotnými. A dost možná by to bylo samo o sobě dostačující pro podstatnou část žáků s potřebou podpory nižších stupňů, protože taková podpůrná opatření jsou v praxi především o diferenciaci, individuálním přístupu a přenášení zavedených a funkčních metod z rodinného prostředí do škol. Což se pochopitelně mnohem hůře aplikuje ve třídě s 30 a více žáky.

Na druhou stranu ale musíme vnímat realitu, která je ve školství obecně silně determinována demografickými trendy – vedle financí (platy, provoz, opravy a investice) a kvalitního kontinuálního vzdělávání pedagogů. Demografie je přitom nanejvýš nespolehlivým faktorem nejen v dlouhodobém výhledu. Jako příklad vezměme Liberec (páté největší město Česka s 20 zápisovými ZŠ), kde zažíváme v posledních letech kulminaci demografické křivky, takže naše základní školy jsou nyní v průměru naplněny na 88 %, což je obrovské číslo (mimochodem v MŠ jsme na 99 %).  Jen za poslední 3 roky se zvýšil počet žáků o 900, tedy o jednu celou velkou školu.