Na jedné straně stojí názor koalice, že komise mají tvořit především lidé s odborným vhledem či zkušenostmi z konkrétní praxe, protože jediným a hlavním účelem komisí je – zjednodušeně řečeno – radit radním. Na straně druhé slyšíme hlasy o údajném potlačování demokracie a kádrování, protože podle opozice mají být komise toliko orgány politickými. Rozhodně nemají.

Jde tu vlastně o odlišné vnímání samotné podstaty politiky jako celku a tvorby jednotlivých politik. Osobně (a nejen já) velmi silně vnímám a ctím princip, že veřejné politiky nejsou jen pro politiky. Na iniciaci, konceptualizaci a následně i realizaci politik (tj. konkrétní schválené výstupy, programy, projekty, opatření aj.) by se měli aktivně podílet všichni aktéři, pro něž především jsou politiky určeny (občané v různě uspořádaných strukturách formálních i neformálních), a zastoupen tu musí být i zájem tzv. indiferentních, tedy občanů s minimální či žádnou schopností hájit své potřeby (například senioři, vyloučené skupiny obyvatel, národnostní minority aj.).

Nedovedu si například představit, že bychom tvořili strategii cestovního ruchu a nepřizvali k tomu zástupce poskytovatelů služeb ze sféry veřejné (např. městské a krajské příspěvkové organizace), ze sféry soukromé ziskové i neziskové či z akademické půdy nebo nebrali v potaz zájem nejširšího spektra uživatelů, tedy turistů, návštěvníků a klientů. Bylo by pro mě nepochopitelné tvořit koncepci základního vzdělávání a ignorovat přitom ředitele základních škol, neptat se na názor rodičů (třeba skrze veřejné debaty a veřejná slyšení) či samotných žáků (třeba prostřednictvím dotazníků ke klimatu ve školách), zavřít dveře před experty z neziskových organizací či vyloučit potřebu a zájem dosud nenarozených dětí, které za 6 a více let nastoupí do prvních tříd.