Žijeme ve světě, kdy už se nedokážeme adekvátně bránit. Tedy tak, aby náš oponent měl oprávněný respekt k hodnotám, které považujeme za svaté. Žijeme ve světě, kdy jeden nejmenovaný politik si naprosto bez problémů zabral kus cizího území a hle, ono mu to prošlo! A agresi odůvodňuje právě našimi hodnotami a diskutabilní minulostí. Žijeme v době, kdy potomci přistěhovalců chtějí zákonnými prostředky změnit náš svět a pokřivit naše tradice právě ve jménu našich hodnot.

 Po pořádku - není to tak dávno, kdy Francií i Anglií proběhly vlny protestů muslimských přistěhovalců, ti nejradikálnější dokonce požadovali zavedení práva šaría - a vše prosím právě v duchu práva na svobodné vyznání. Na první pohled oprávněný požadavek, ale na ten druhý? Co když prosazení tohoto práva by se v budoucnu vztahovalo i na nemuslimské obyvatelstvo? Dbali i poté "vítězové" sporu na svobodu vyznání? V médiích se stále objevují zprávy o soudních sporech ohledně nošení či nenošení šátků či burek na veřejnosti u muslimských žen - případné zákazy jsou provázeny nevolí a i dalšími protesty, a právě v duchu našich hodnot.

 O nedávné anexi Krymu bylo popsáno spoustu papíru - prostě jeden vládce vedlejší země si "usmyslil", že "ochrání" své občany - čistě v duchu našich hodnot. Ale kde ty hodnoty zůstaly při obraně práv dalších národů, kteří na Krymu žijí? Jsou ve stejném bezpečí jako Rusové? Anebo Ukrajinci a Tataři budou muset opustit svou vlast? Kde najednou zůstala velkohubost toho, kdo se právě našimi hodnotami zaštiťoval?

 Jak tedy chráníme své hodnoty? Dovolím si jedno nekorektní a nepříliš slušné přirovnání - oponenta si představuji jako "těžce naštvanou šelmu", která zatoužila po stádu oveček, které hlídá vysloužilý vlčák a cení na ni bezzubá ústa ... A ono to tak opravdu vypadá - vydávají se rezoluce, prohlášení, sankce, protesty, které v písemné podobě mohou oponentu v případě potřeby posloužit jako náhrada toaletního papíru...

 Jsme nepoučitelní - korektní "předposranost" vedla v minulosti k Mnichovské dohodě, kdy byli obětováni občané tehdejšího Československa, a k II. světové válce. Válka by možná byla tak jako tak, ale my ji začali vlastní hanbou. Poučení? Žádné - stojíme na podobné křižovatce, ať jde o náboženské či národnostní rozbroje. Vlastně se poučila jen jedna žena, jmenovala se Margaret Thatcher (na obr.). V roce 1982 dokázala ochránit své území bez ohledu na názory jiných a poslala své vojáky na druhý konec zeměkoule a "ten kus skály", zvaný Falklandy, uhájila. Jednala z jednoduchého principu, že není nic důležitější, než ochránit to, co její zemi patří a že není nic, co by jí v tom zabránilo.

 Přitom řešení je velmi jednoduché - striktně vyžadovat respekt od kohokoliv k hodnotám, na kterých je náš svět postaven. Pokud je někdo nechce dodržovat, je mi líto, nemá tu co pohledávat. Je mi úplně jedno, jaké ekonomické důsledky to bude mít - nic nemá takovou hodnotu jako právo prožít si svůj život podle vlastních představ - ale právě tato svoboda vyžaduje jediné - respekt k druhým, neboť i ten druhý chce žít podle sebe, ať se nám jeho způsob líbí nebo ne. Nemám naprosto nic proti přistěhovalcům odkudkoliv, pokud budou respektovat naše kulturní zvyklosti a zákony - pro mě za mě, ať si věří třeba v šamanismus - ale jen proboha ať mi svou víru nenutí. Chceš tu žít, prosím, ale nauč se mluvit naším jazykem, protože právě moje vlast byla tvá volba a jsi jí tím de facto povinován, znej naše zákony a respektuj naši mentalitu a zvyky, jinak si žij podle svého. Nechceš? Promiň, pak tě tu nechceme... A čert vezmi korektnost, my hájíme jen své hodnoty...

Co tedy bude dál? Pomalu klesáme pod problémy, které jsme si zavinili sami - NEDOKÁZALI jsme si uhájit své hodnoty. A tento problém jednou položí celou Evropu, dokud se NENAUČÍME je bránit. Nikoliv bezzubě, ale tak, aby nikoho nenapadlo je pošlapávat. A bojím se, že v této fázi je na mírová řešení příliš pozdě...