Vzpomínku, kytičku a přemýšlení: dnes si připomeneme 72. výročí komunistického převratu. Naše neklidná doba více než kdy jindy vybízí k zamyšlení, co se tehdy událo, jaké to mělo důsledky a co z toho v nás zůstalo. Česká společnost v roce 48 selhala. Vydala se na cestu největšího sociálního experimentu v novodobých dějinách lidstva, který skončil krachem. Musel tak skončit, protože byl jen zástěrkou pro skutečný experiment s lidmi a národy. Tím experimentem bylo srovnat lidi do širokého průměru, potlačit jakékoli vlastní aktivity a ty, kdo takto žít nechtěli - zničit. A parametry toho experimentu samozřejmě určovali moudří vládci, rudá elita, která se v zájmu své moci neštítila následně spolčit i s okupační mocí Sovětského svazu.

Před nástupem komunistů k moci jsme byli solidní zemí, po jejich pádu vybydlenou zemí v odéru sirných smogů, s 75 tisíci sovětských okupantů na našem území. Náš národ byl připraven o jednu z klíčových etap rozvoje západních zemí - o průmyslovou revoluci padesátých a šedesátých let, která přinesla nejen zatím nebývalou životní úroveň, ale byla i zlatou érou kultury, společenských změn, které se týkaly každého. Ne, že by se k nám přes železnou oponu něco z toho nedostalo. Jenže chuť přidat se k tomu novému narazilo na rozhodnutí v daleké Moskvě a u českých komunistů.