Když soud Prahy 1 toleroval posudek soudruha na ještě vyššího soudruha, říkal jsem si, že ani viditelné zlo nebude alespoň symbolicky potrestané. Štrougal a jeho příručí Vajnar se sice dopustili zločinů, když ve své kompetenci měli na svědomí vraždy lidí, kteří chtěli opustit socialistický ráj. Jenže, oba jsou už díky věku údajně tak psychicky vyšinutí, že by nechápali smysl soudního procesu. Ústavní soud to vidí jinak. A tak se soudce bude muset k případu vrátit. Měl by poslat oba vysoké soudruhy na vyšetření k normálnímu psychiatrovi.

Kauza Štrougal-Vajnar jen ukazuje, jak na jedné straně soudy tolerují zločince, ale neváhají poslat za mříže chudáka, který kvůli hladu odcizil v prodejně tři housky (nevím, zda on věděl, že Babišova vláda zrovna vyhlásila nouzový stav).

Když jsme letos 17. listopadu sbírali v ulici 28. října podpisy na petici za zpřísnění lustračního zákona a na petici za zákaz komunistické ideologie, byly reakce dost překvapivé. Mnoha lidem nevyrovnání se s komunistickou minulostí, i po tolika letech od formálního konce rudého teroru, vadí. Ono totiž nejde "jen" o pojmenování zla před rokem 89, tedy o minulost. Ono naléhavě jde o současnost a budoucnost. Dokud ve společnosti nebude jasně vymezeno, co bylo a je zlo, co je neetické jednání, co je nemravné (a naopak), tak se z místa nehneme. Jasné vymezení a pojmenování je prvním krokem. Tím druhým musí být - nepustit padouchy do veřejného prostoru. To se bohužel v české politice na všech úrovních děje jak na běžícím pásu. Proto se hrabeme ve hnoji a "nevíme" proč. Proto zlo naší společností prorůstá jak jedovatý had a dere se k moci.