Kam se poděly ty davy lidí, které se loučily s Václavem Havlem 23. prosince 2011 na Pražském hradě? 

Tuhle otázku jsem si kladl, když se k moci v přímé volbě dostal Miloš Zeman, krátce nato následován Andrejem Babišem. Veřejný prostor od té doby ovládla nevídaná sprostota, rezignace na základní slušnost, lhaní už nikoho nepřekvapovalo a stalo se běžným pilířem politického boje. Ještě jsme si dostatečně neužili svobody a demokracie, ještě jsme ani zdaleka nepřekonali dědictví komunistické minulosti nejen duchovně, ale ani v konkrétních věcech. Ke zlomu v roce 2013 jsme směřovali od začátku první dekády XXI. století. Uvědomění toho, že se děje něco špatně, jsme ale přecházeli mlčením a zvykali si. Ale co nám nedocházelo, v tom měl demokratický svět jasno poměrně záhy. Z mapy světa, kam jsme se díky příběhu Václava Havla po roce 89 dostali, jsme zmizeli.

Měnila se česká společnost, měnil se svět. Vlna hulvátsví, politických hochštaplerů a podvodníků nezasáhla jenom nás, ale velkou část vyspělých liberálních demokracií. Do našich životů vstoupily sociální sítě s možnostmi, na které lidé nebyli připraveni.  Víra tvůrců sociálních sítí v obrovský pozitivní možnosti propojování lidí, myšlenek, informací se nenaplnila. Naopak, sociální sítě se staly nosičem pro lež, nenávist, krveprolití a dezinformační války.