Velká část Íránu byla během druhé světové války okupována Brity a Sovětským svazem. V padesátých letech 20. století nastoupil na trůn šáh Muhammad Rezá Pahlaví a zahájil rozsáhlé reformy. Ty však narazily na konzervativně založenou společnost, která je nepodporovala. Rozdíl mezi konzervativním venkovem a přece jen liberálnějšími městy přetrvává dodnes.

V roce 1979 byl šáh svržen a moci se ujal ajatolláh Chomejní, který vybudoval nové státní uspořádání založené na islámských základech – welát -e faqíh. Faqíh jako nejvyšší státní autorita stojí nad prezidentem, jmenuje Radu dohlížitelů, která schvaluje zákony přijaté parlamentem a plní roli ústavního soudu. O reformu se v letech 1997 – 2005 pokusil prezident Chátamí. Někteří reformisté byli nejen vyloučeni z veřejného života, ale i zatčeni. K moci se dostali konzervativci a ultrakonzervativci, vedení Ahmadínežádem, prosazující nacionalistický a populistický styl politiky. Ekonomický úpadek země přivedl k volebním urnám v červnu 2013 72% oprávněných voličů, kteří rozhodli o vítězství Hasana Rúháního, který je řazen k umírněným proreformním politikům. Ten se pod kuratelou náboženských konzervativců snaží o zlepšení vztahů se západem.

Naděje v době návštěvy české delegace byla cítit všude. Právě proběhl tzv. „Implementation Day“, od něhož začala být rušena řada sankcí. Celková ošuntělost íránských měst, zjevný nedostatek investic, jasně ukazuje, že sankce byly účinné bez ohledu na to, že každé embargo se nechá částečně obcházet, ale na celkovou úroveň ekonomiky pod rukou dovezená zařízení či nějaké komodity to rozhodující vliv nemá. Izolace na neznalého číhala z bankomatů, internetového připojení, své by mohli říci obchodníci i investoři.