Dnes jsem se dívala na přímý přenos prvomájového průvodu současnosti, který se pro mě z nepochopitelných důvodů nazývá Prague Pride, tedy česky pražská pýcha. Pyšní bychom měli být úplně na jiné věci. Výzdoba byla velká: alegorické vozy s hudbou, mávátka, balónky, transparenty, jen ty rudé vlajky mi chyběly k tomu, abych si myslela, že jsem se teleportovala v čase do května komunistické éry. I když i ty vlajky vlály. 

Mám několik postřehů, o které cítím potřebu se podělit s veřejností. Podivovala jsem se nad věkovým průměrem lidí v tomto původu. Viděla jsem hodně dětí mezi 15-18 rokem. Ví jejich rodiče, jak tráví srpnové sobotní odpoledne? Proč tam vůbec jsou? Nemůžeme jim ale nic vyčítat. Na našich školách jsou děti ovlivňovány ideologií multikulturalismu. Myslím si, že chyba je na straně dnešní rodiny a rodičů. I já jsem vyrůstala v době, kdy do nás škola hustila ideologii. A nejen škola, ale média byla komunistickou a socialistickou propagandou prosáknutá stejně jako multikulturní propagandou dnes. Ale moji rodiče nezanedbali svou roli a doma mě dovzdělali. Máma mi dávala číst literaturu, vybírala mi filmy a vysvětlovala mi, co se to v naší zemi děje a k čemu to povede. No a tak jsem se neúčastnila prvomájových průvodů, nebyla jsem pionýrka, nebyla jsem v SSM. Naučila jsem se nechovat se stádně a používat zdravý rozum. 

Viděla jsem křečovitě rozesmáté děti, které se na první pohled snažily vypadat šťastně. Buď byly pod vlivem drog a alkoholu, nebo to byla křeč jako způsob úniku, nebo obojí. Nemají totiž moc důvodů k radosti. Vysoká rozvodovost je důvodem nekompletní rodiny, kdy naše děti vyrůstají bez jednoho z rodičů. Nebo pendlují každý týden za jedním rodičem do jiného bydliště. Pravděpodobně nikdy nevydělají zbytečných 10 miliónů na bydlení v Praze. Pravděpodobně si nikdy neodpočinou v penzi, protože budou státem nuceni pracovat, dokud neulehnou na smrtelnou postel. Myslím, že bohužel zažijí i válku.