Dlouho jsem si dělal iluze, neznaje alespoň maličko vnitřnosti centrální politiky, o nejrůznějších tabulkách a žebříčcích v mnoha aktivitách zákonodárců. Kdo nejvíce bojuje za to či ono, třeba proti korupci (dlouho byl v tomto velmi dobrý poslanec David Rath). Kdo předložil nejvíce pozměňovacích návrhů či nových zákonů, kdo nejdéle a nevíce mluvil (mnozí sice hezky mluví, ale v rozporu s tím co říkají, pak často i hlasují). Atp. Teď s čerstvou dvouletou zkušeností vidím zblízka, že je to hodně jinak a že to není zase tak důležité.

Jeden poslanec se chlubil tím, že je v žebříčku předkládaných nových návrhů zákonů nejlepší. Zdálky to vypadá chvályhodně, jako že je pracovitý. Později v praxi jsem zažil jeden z jeho zákonů, co prošel Poslaneckou sněmovnou a přišel do Senátu. Byl to návrh na první pohled líbivý, avšak ve své podstatě zbytečný, neúčinný, předložený pozdě. Posouval jednu velmi „potřebnou“ státní instituci do nějakého jiného režimu – klasicky důležitý problém. Když zákon nakonec prošel, ozvala se po půl roce Evropská komise, že tímto zákonem prosazená změna je v rozporu s principem EU a že to má být jinak.

Překvapený jsem byl, když nakonec stejný poslanec byl ve skupině, která nedlouho poté předložila další novelu stejného zákona. A tak to, co tvrdě prosadil o rok dříve v dané věci, touto novelou vrací zase zpět!