„... s tetou už se nikdy neviděly.“ Tahle scéna je pro mě z celých Pelíšků nejsilnější.

Dnes se to děje. A já vysvětluju své holčičce, že nám nebezpečí nehrozí. Chci tomu věřit. A pak si říkám, že i Ukrajinci jistě věřili a večer četli pohádky, ráno se loučili před rozletem do škol a práce, aby se zase večer doma slétli a sdíleli spolu každodennost.

Včera se taky slétli. Děti vyprávěly o škole, rodiče si povídali o situaci a doufali, studenti žili své bezstarostné životy a babičky a dědové se těšili, až ti mladí zase přijedou.