Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové,

psal se rok 2012 a v celém tomto roce se církevní restituce prolínaly jak červená niť projednáváním Sněmovny. V listopadu 2012 bylo rozhodnuto. Nechci se vracet do té historie, ale v tom roce zazněly veškeré argumenty, které dnes byly mnohdy opakovány, mnohdy znovu osvětlovány. Ale ty argumenty tam zazněly a těsnou většinou prošel zákon, který - a přiznejme si to tady všichni - rozdělil společnost. Ta společnost byla rozdělená na zastánce a odpůrce. Každý zůstal na svých pozicích a své argumenty neustále opakoval. Sedm let uplynulo a po sedmi letech se ten rozkol v té společnosti nedařilo urovnat. Ten rozkol je neustále dokonce prohlubován. Paradoxně prohlubován mnohdy ze strany vítězů tohoto zákona, kteří navyšují své nároky a tyto nároky jsou medializovány u soudů a žalují obce a žalují vlastníky a snaží se ten majetek, který v tom roce 2012 byl touto Sněmovnou přiřknut církvím, rozšířit, dle mého názoru nad rámec toho, co tehdy v roce 2012 bylo určeno. Čili ten exkurz jako takový dneska opakujeme proto, že prostě je tady ve společnosti společenská poptávka po tom, jak vyrovnat tuto historickou etapu se současností. Bylo tady mnohokrát zmiňováno, že komunisté, komunistická strana, ti komunisté si to - já bych chtěl zdůraznit, že KSČM se pouze postavila za názor těch občanů, kterým se nelíbil ten výsledek z roku 2012 a jejichž přesvědčení po těch devíti letech zůstalo neustále stejné v tom pohledu: není to v pořádku. Máme před sebou zákon, který Senát zamítl, je to zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, lidově řečeno zdanění těch zbylých finančních náhrad.