Od roku 1992, tedy už více než 20 let, mají navíc i čeští občané možnost si stěžovat u štrasburského soudu, pokud cítí, že český stát porušil jejich práva. Jak dnes vlastně vypadá situace u štrasburského soudu? Čelí ESLP stále takovému náporu stížností jako v minulosti? Jak dlouho čekají Češi na verdikt? Zeptali jsme se vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP Víta A. Schorma, který svou funkci zastává už 12 let. O fungování ESLP, českých stížnostech a o tom, v jakých věcech štrasburský soud Čechům pomohl, totiž ví jako nikdo jiný…

ESLP byl zřízen k projednávání námitek na porušování Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. Evropské úmluvy o lidských právech). Států, které k ní přistoupily, je dnes 47. Ze všech těchto zemí tedy mohou k ESLP proudit stížnosti. Kolik takových stížností vlastně ESLP ročně obdrží?

Kdybychom měli měřit úspěšnost nějaké instituce počtem podání, s nimiž se na tuto instituci lidé obracejí, patřil by ESLP mezi ty zdaleka nejúspěšnější a vzbuzující značnou důvěru nebo spíše naději. Ročně totiž obdrží přes 60.000 stížností. Tento počet v minulosti setrvale narůstal, teprve v poslední době se více méně ustálil zhruba na uvedené hladině. Ačkoli zdaleka ne každý stěžovatel bude uspokojen – spíše je to naopak, naprostá většina stížností, zhruba devět z deseti, nesplňuje podmínky přijatelnosti a je odmítána –, je nepopiratelné, že ESLP mnoha svými rozsudky výrazně změnil náhled na lidská práva a základní svobody v Evropě. Stalo se tak hlavně v důsledku toho, že ESLP je soud, ne pouhý expertní orgán, že vydává závazné rozsudky, nikoli pouhá doporučení, a že nad výkonem těchto závazných rozsudků existuje dohled. Orgánem dohledu je jiný orgán než ESLP, a sice Výbor ministrů Rady Evropy.

Co všechno konkrétně představuje překážku úspěšnosti stížností?

Kromě důsledné obhajoby státu, kterou se v řízení před ESLP snažíme zajistit – nejde-li ovšem o případy, jejichž vyústění je opravdu jednoznačné, protože se podobají jako vejce vejci jiným kauzám, které skončily odsuzujícím rozsudkem –, vyplývá většina odmítavých rozhodnutí ze samotných stížností a z toho, co jejich podání předcházelo. Buď stěžovatelé nevyhoví podmínkám přijatelnosti, např. nevyčerpají důsledně všechny vnitrostátní prostředky nápravy, což v podmínkách ČR zpravidla končí ústavní stížností, nebo se obrátí na ESLP po lhůtě, která činí šest měsíců od posledního vnitrostátního rozhodnutí ve věci, anebo se Úmluva ani její protokoly na jejich případ nevztahují a nemá smysl se na štrasburský soud obracet. Velmi často je také stížnost ve světle předchozí judikatury ESLP označena za zjevně neopodstatněnou. Jinými slovy, štrasburský soud dospěje k závěru, že chybí objektivní náznaky toho, že došlo k porušení práv chráněných Úmluvou a jejími protokoly. Lidé to pochopitelně nezřídka vnímají zcela jinak, ale štrasburský soud je tu od toho, aby o takové záležitosti autoritativně rozhodl.

Nebo lidé řádně nevyplní formulář stížnosti, jehož novou, jednodušší podobu ESLP zavedl od ledna letošního roku, aby se vyřízení stížností urychlilo a racionalizovalo. Na vyplnění tohoto formuláře se poměrně striktně trvá. V dnešní době se tudíž stížnost, která není na předepsaném formuláři a nemá všechno v pořádku, stěžovateli vrací. Novinkou je, že stěžovatel nedostává žádnou dodatečnou lhůtu pro řádné podání stížnosti. Ačkoli se kancelář štrasburského soudu snaží tyto stížnosti obratem posílat zpět, stěžovatel je vystaven zvýšenému riziku, že nestihne původní šestiměsíční lhůtu. Vypadá to jako velice tvrdý přístup, ale kdyby ESLP různými cestami neracionalizoval svoji činnost, nikdy by se nevymanil z více než 160.000 nedodělků, které evidoval v srpnu 2012. Není možné, aby lidé orgánu, na který se obracejí, ztěžovali jeho činnost tím, že sami nesplní základní procesní povinnosti a nepřipraví svoji stížnost po formální stránce k posouzení. Věřím, že se to dá pochopit, i když tento formalismus může bolet.

Podařilo se s těmi nedodělky něco udělat?

Ano. Uvedený počet v současnosti již klesl zhruba na polovinu, ale bohužel hlavně díky tomu, že ESLP začal zrychleně odmítat stížnosti, které zjevně nesplňují podmínky přijatelnosti. Pozitivní je, že lidé, kteří by jinak čekali na odpověď, se tu špatnou zprávu dozví výrazně dříve a nebudou zbytečně dlouho chovat marné naděje. U stížností, které vyžadují komplexnější projednání, však počet nedodělků zatím nepoklesl. To jsou ale právě stížnosti, které mohou svědčit o porušení Úmluvy. Navzdory uvedenému úspěchu v tažení ESLP proti nedodělkům tedy zdaleka není vyhráno.