Závěr, že Beneš měl za sebou vždy drtivou většinu národní a státní veřejnosti, ale proti sobě nezanedbatelnou minoritu téhož dobového veřejného prostoru, je nasnadě. Na písku nebude stát ani další konstatace, že za těmito kvantitativními závěry z takto získaných tvrdých dat se skrývá víc než pouhá čísla: že jsou postižením i hodnotových orientací a vzorců chování, které jsou určující pro vyjádření rysů národní české a všeobecně československé (nikoliv čechoslovakistické) veřejnosti První a Druhé republiky. Zejména pak soukupovské generace Masarykových dětí a Benešových vojáků. To, co platí pro prokázanou většinu, není možné a priori vyloučit i pro stejně hluboce zakotvenou menšinu.

Při vymezování obou takto získaných entit v žádném případě nevystačíme s černobílými charakteristikami. Naopak: musíme předpokládat, že v časoprostoru, ve kterém se pohybujeme, docházelo k proměnám a posunům, jež můžeme stopovat pomocí velkých dějinných mezníků, jakými byly např. Mnichov nebo Pražské jaro. A že ideová orientace nevypovídá v žádném případě nic o individuální kvalitě toho kterého lidského života. Oč samozřejměji tyto předpoklady zní, o to těžší a nesnadnější je v praxi dodržet jejich důsledné užívání a sním související rozlišování a následné závěry.

Lidský typ, ztělesněný Benešem, je patrně to, co nás v této souvislosti napadne nejdříve. Jakým člověkem byl malý muž, který se buď pohybuje energicky na filmových záznamech nejrůznějšího druhu, nebo na nás shlíží z četných fotografií ať už důvěrných, pořizovaných v jeho nejdůvěrnějším soukromí, nebo oficiálních? Víme s jistotou, že to byl neúmorný sportovec, vyznačující se až tvrdohlavou sveřepou bojovností. Podceňovat nelze ani jeho vzdělání a vůli. Oboje bylo jedinečné. Uměl se i vyvíjet a proměňovat; dokonce lze říci, že právě tady tkvěla Benešova největší síla a přednost. Zavalité dítě českého venkova, které prošlo drsnou výchovou v rodině, svázané pevnými citovými svazky, ale současně beze zbytku podřízené výkonovému principu. Jak jen to pojmenovat: Láskyplná drsnost?