Technologický, na dynamice a rychlosti nabírající průlom v oblasti nanotechnologií, informačních technologií, biotechnologií či nejnověji technologií postupně nastupující čtvrté průmyslové revoluce bude pokračovat právě tak jako osvojování kosmu v nejbližším okolí Země. Bude to znamenat budování prvních lidských osad na Měsíci, přistání na Marsu a další posun hranice lidských cest sluneční soustavou k soustavě Jupitera. Spolu s tím bude naopak probíhat soustředěný výzkum světového oceánu a tajemství regulací vodního oběhu. Revolučními změnami projdou i fyzikální a chemické vědy zkoumající neživou přírodu nejen zemské kůry a jejích tektonických otřesů, ale i pláště a patrně také jádra naší planety. Naopak bude také relativně posilovat oblast kulturních průmyslů kvartérního sektoru, především komplexu kulturního dědictví a zkoumání minulosti bioty a našeho živočišného druhu (jsme opičími člověkovskými primáty druhu Homo sapiens cromagnensis).

Soubor změn načrtnutých v úvodním odstavci tohoto zamyšlení je současně souborem východisek a úkolů demokratického socialismu Socialistické internacionály i Evropské strany sociálně demokratické ve XXI. století. Další text se proto soustředí na období, jež je možné pokrýt prognostickým modelováním alespoň v základních konturách, tj. éru první poloviny XXI. století. Nezbytnou součástí tohoto pohledu je i pohled zpět; s tím spojený zrcadlový efekt spíše ozřejmí zvlášť zřetelné rezervy současnosti a cesty, které vedou do dohledné budoucnosti. Hamplovská obnova, symbolizující tuto potřebu kontinuity ideí, cílů, ale i praktickopolitických kroků, je podle mého názoru shrnutelná do následujících výchozích témat a kroků.  

Mluví se o evropské identitě, evropských myšlenkách a hodnotách, a přitom jakoby se opomíjela – a to nejen v socialistickém hnutí – jedna ze základních: výkonový princip propojený s kvalitou života a efektivitou výstupu.Tyto spojité nádoby v historické minulosti založily individualitní rys evropského člověka a evropský civilizační okruh přivedly postupně do čela planetárního lidstva. Byly i přirozenou složkou zrodu a vývoje socialistického dělnického hnutí od jeho nejranějších dob v první polovině předminulého století. Tzv. kariérní růst byl nepředstavitelný bez zpětně ověřitelných výkonů a kvalit uznávaných většinou členských veřejností. Jeho zdar (ideální  model) předpokládal postupnou cestu odzdola, generační vyhraňování a mezigenerační sdílení. Rovnost, která z toho plynula, byla zakládána z rovné výchozí šance a z úcty k hodnotám, kterými byly např. řečnické umění, novinářská zdatnost, široké, autodidakticky pojatéprůřezové vzdělání a výběr utvrzovaný důsledně prosazovanými demokratickými mechanismy. Naši předkové neznali – byť je ve své životní praxi často uskutečňovali – projekty, ale vycházeli z potřeb realizace idejí a ideálů. Nebyli studenými teoretiky ani odtažitými byrokraty; museli umět zaujmout tématy, která dokázali vydestilovat ze svého okolí, zejména z dnes nepředstavitelného utrpení někdejších lidí práce; s tím souvisel také socialistický étos, který samozřejmě vkládali do svých snah a často celoživotního úsilí. Planoucí bojovníky barikád a veřejných shromáždění všeho druhu organicky doplňovali střízliví, věcně myslící a suchými čísly argumentující účetní vývojové sociální revoluce. Obnova tohoto navenek patetického, uvnitř však často až nečekaně věcně uvažujícího lidství je zřejmě tím, co tak bolestně dnes postrádá nejen demokratický socialismus evropského a českého sociálně demokratického hnutí. Úcta k tradicím – ne nekritická a ne nadměrná – je předpokladem povědomí kontinuity nejen osudů, ale i idejí a ucelených projektů, mezi které zcela jistě patří renesance zpravidla družstevně pojímaného podnikání (v našem případě podniky steinerovské a hamplovské strany), které se muselo a musí včera, dnes i zítra a pozítří všestranně vyrovnávat se všemi formami bezprostředního standardního působení tržního mechanismu. Pojímání skutečnosti by se mělo důsledně vracet ke svým někdejším vědeckým východiskům. Úcta k intelektu, ale také k práci ve všech jejích kvalifikačních formách, polohách a úrovních je tu životně nezbytným výchozím krokem a současně i předpokladem. Souhrn těchto parametrů umožní vývojově dosáhnout na jednak bohatě strukturovanou sebereflexi, jednak důkladné založení soustavného tlaku na houževnaté prosazování dlouhodobých programových cílů namnoze probojovávaných již našimi předky, sledujících široké spektrum základních potřeb lidí práce obnovou vícegenerační rodiny počínaje, bojem o udržení příznivého životního prostředí, jemuž není cizí biodiverzita, pokračuje a dobýváním a osvojováním blízkého vesmíru a vnitřku naší planety v možnostech, daných současným stavem vědy a techniky, konče.   

Pomineme-li do jisté míry výchozí parametry doby, níž žijeme, zjišťujeme, že pomyslné bitevní pole mírového života zůstává stejné jako v dobách úsvitu dnes již klasické modernity: je jím školství, vzdělávací systémy, rodina jako základní buňka společnosti, osobnost, která vzniká (tvoří se) od nejútlejšího věku prolínáním sice blízkých, ale v mnohém rozmanitě až odlišně tvarovaných světů muže a ženy. Někdejší naše polistopadové rčení, že nejdůležitější budovou v obci je škola, i skutečnost, že oba prezidenti-zakladatelé byli také vynikajícími pedagogy, naznačují, že jedním z největších apelů doby je návrat k těm parametrům školství, které spoluzaložily přednosti našich předků v dlouhém (1789–1914) XIX. i v krátkém (1917–1989) XX. století. Vysoké standardy průměru, vynikající kvalita středně kvalifikované pracovní síly, prostředí, prostřené k obnově špiček, zvaných také elitami, jak je naposledy znal předbělohorský český stát,vyrovnávání protiv, usnadňujících spravedlivou rovnost shodné startovní čáry pro všechny bez rozdílu pohlaví, náboženství, věku, kultivace kdysi bezohledně se prosazujícího výkonového principu úctou k těm, kteří bez vlastního přičinění stačit nemohou stejně jako k těm, kdo kráčí před ostatními dopuštěním přírody, to je smysl, poslání a nadčasový odkaz stejně Marxův jako Masarykův, Kautského jako Benešův. Heroismus legií obou odbojů i hrdinství protikomunistického odporu pramenil tam, kde začíná každý lidský osud: v náruči otce a matky, v laskavém přístupu učitele, v inspirujícím prostředí nově vznikajícího pokolení, v mládí, které pozvolna přerůstá v střední věk a s ním do neustávajícího koloběhu pokolení, který díky posledním pokrokům vědy postupně umožní v dohledné budoucnosti paralelní (souřadné) existence až pěti generací. Schola ludus se stane skutečnou školou života. Ve XXI. století se k tomuto cíli můžeme přiblížit tak jako ještě nikdy v dosavadní historii našeho druhu.

Národ, kategorie, úděl i dějiny, ale také přítomnost, současnost a budoucnost nejen naší země bývá řadou intelektuálů soustavně zaklínán do historického nebytí.  Vlastně nikdy neměl ani vzniknout; byl v tomto ohledu vylučován generacemi evropských intelektuálů osvícenci počínaje. Vzdor neomylné vědě, která kdysi stejně nezvratně prokázala nemožnost větší rychlosti než 30 km/hod. a nemožnost vzletu strojů těžších než vzduch, trvá a přetrvává. Počátky Přemyslova rodu, svatováclavská tradice v jejím boleslavovském provedení, velkolepé vzepětí Přemysla I. Vítězného, nepomíjející paměť právě jubilující karlovské doby i stejně nosná a vzrušení i po staletích vzbuzující tradice husovskohusitská, tragédie pobělohorského exilu a rekatolizační protireformace a potom znovu nové vzepětí národního obrození i obou odbojů a s nimi spojeného vzkříšení české státnosti, které v odlesku Pražského jara zatím naposledy pronikavě zasáhlo do světového dění, těchto takřka 1 200 let národního života naznačuje, že i tady se život a praxe vzpírají strnulým dogmatům a kavárensky ukvapeným úsudkům. Jazyk, kultura, hospodářství, pády i vzmachy, krize i zlatá období, tato přepestrá mozaika lidských činů a osudů propůjčuje potomkům i po desetiletích a staletích oprávněný pocit jedinečnosti a hrdosti, jež střídá stejně oprávněná opatrnost a prozíravost jako připomínka tragických pádů. Národ, jehož vlastenectví respektuje a ctí přednosti a úspěchy druhých národů, etnikum, jež počestnými prostředky usiluje o co nejčestnější místo v rovnorodém chóru evropských a světových národů, nejenže není – a nemůže být – ani nacionalismem, ani šovinismem, ale naopak se stává pevným základovým kamenem ve stavbě moderního současného lidstva. Český demokratický socialismus má v tomto ohledu přemnohou zásluhu jak v emancipaci člověka práce (zejména žen práce), ale i v obou odbojích. Za neúspěšnou nelze v žádném případě označit ani celkovou bilanci polistopadových sociálně demokratických vlád. Dědictví Dobnerovo, Dobrovského, Palackého, Havlíčkovo, Masarykovo, Benešovo, dědictví národních buditelů a křísitelů je legitimací, jež nám v chóru unijní i neunijní Evropy pojišťuje víc než čestné místo. Přenos tohoto povědomí integrální hrdosti, vyztužené úctou k druhým, by nemělo být znevažováno.Vlastenecká demokratická výchova slovy i pozitivním vlastním činem nejenže nebere mládeži její generační identitu, ale naopak jí dává jedinečnou možnost k vytváření jejího vlastního jedinečného generačního světa-optiky. Je to štafeta, která nikdy nekončí. Takové je povědomí, vnímání a vztah České strany sociálně demokratické k vlastnímu národu.