Nechci se zabývat jejich podstatou a odůvodněním. Považuji však nezbytné vyjádřit se k zákonu jako celku (mimochodem – Senát se jím zabývá v relativně krátké době podruhé). V podstatě by se dalo říci, že tento zákon můžeme odbýt vlastně dvěma slovy – nehorázné fušérství. Nicméně bohužel důsledky tohoto zákona jsou tak velké, že si s těmito dvěma prostými slovy nevystačíme, i když jsou naprosto pravdivá.

Musím se přiznat, že jako bývalý ministr jsem zcela šokován přístupem vlády k této záležitosti. My jsme vládu upozornili na něco, o čem měla dávno vědět, co z povahy věci a z toho, co jí z ústavních povinností vyplývá, čím se měla zabývat. A musím bohužel konstatovat, že až teprve na podnět Senátu, si vláda skutečně nechala udělat rozbor dopadů tohoto zákona. Stanovisko, které zpracovala firma Deloitte, je ve vztahu k tomuto zákonu zcela zdrcující. Nicméně co udělala vláda? Jenom splnila to, co jsme od ní chtěli, ale ze zdrcujícího stanoviska firmy nevyslovila jeden jediný závěr, prostě nic. A to je přístup horší než špatný. Nemluvě o tom, že pokud by měl být nějaký zákon o registru smluv, tak bych očekával, že jej předloží vláda, nikoliv poslanci.

Novelizace zákona řeší výjimky. Ale řeší výjimky jenom pro někoho, ne pro všechny, kteří si to zaslouží. Avšak vzhledem k tomu, jakým způsobem byl tento zákon formulován, tak to ani nejde, protože my se snažíme řešit jednotlivé problémy, ale neřešíme jádro věci. A v jádru věci je právě problém tohoto zákona. Protože zákon je od počátku špatný, právně nejasný, v řadě pasáží protiústavní a odporuje platným zákonům i mezinárodnímu právu. Vybavuji si v této souvislosti senátní seminář, na kterém zainteresovaní lidé na to poukazovali ještě předtím, než se tento zákon přijal.