Postupně začínají mluvit zaměstnanci táborů, policisté, záchranáři, ale i dobrovolníci, kteří vyrazili do míst migračních cest, přičemž jejich pro ně mnohdy děsivé zážitky se střetem s jinou kulturou popisují naivně ve slepé víře, že je stále šance na změnu. Není, alespoň ne tak, jak si myslí. Největší hodnotu totiž mají výpovědi těch, kteří migrují, a z nich pak výpovědi žen, které jsou společně s dětmi skutečnou ohroženou skupinou. Neohrožujeme je však my. Neohrožuje je tolik samotná cesta. Ohrožují je muži z jejich vlastní kultury.

„Musíme se starat o děti. To je nikdy nekončící úkol. Pro muže je to jednodušší. Starají se jen o sebe,“ řekla v rozhovoru Iráčanka Samaher (48) na hranicích Makedonie a Řecka. Ta poslední věta je tak trochu politicky korektní zásah do černého, přestože to není úplně pravda. Kdyby se totiž starali jen o sebe, bylo by to fajn. Jenže nestarají, což je patrné nejen z jejích vlastních dalších slov, ale i z výpovědí těch, kteří se podílejí na podle mě marné ´pomoci´. Ženy se cítí ohrožené, téměř ve všech zemích na cestě zažily fyzické zneužívání, vydírání, osahávání nebo nucený sex. O drtivé většině případů chování mužů vůči ženám a dětem z jejich stejného kulturního prostředí se navíc nikdy nedozvíme. Některé oběti se stydí, jiné ví, že to tak mezi nimi prostě chodí jako součást jejich kulturních „hodnot“.